Stephen Kingovi (*1947) bylo už třiašedesát (2010), když napsal: „Nevím, jak vy, ale pokud jde o mě, jsem v cajku. Určitě jsem pro lásku, ne pro válku. Pokud budu moci mít Jasona a Freddyho.“

Co jiného také od Stephena čekat, že. Příliš se nemění. S horory si začal jako autor ve svých osmi letech a není nepodstatným, že do jeho devíti doma neměli televizi. - Ve třiatřiceti už měl na kontě několik bestsellerů a dohromady dal Danse macabre (1981). Tu knihu právě svíráte v dlaních, já o ní referuji a čte se sama. Má úctyhodný objem 464 stran (v českém překladu) a její řádky nejsou sice přímo vědou, ale určitě chytré, instinktivní, neformální a... Knihu přitom, jak přizná (str. 49), napsal bez většího plánu a itineráře.
Co tím vzniklo?

Nejen eseje o hororu. Dotýká se však mnoha otázek a například i problému rozhraní hororů a sci-fi. Zde je, pravda, přínosem víc úvaha Roberta „Psycho“ Blocha. Upozornil, že Věc (film z roku 1951) je i navzdory hotovému sumáři strašidelných, ba odpuzujících prvků „sci-fi až do morku kostí“, zatímco Alien či Them! (už starší dnes film o obřích mravencích, kteří jsou výsledkem mutace po atomových pokusech) byly navzdory sci-fi proprietám horory.

A ještě jinde se King prostě zabývá dětskými pokusy se zabíjením hmyzu. Inu, kurzy, jež vedl na universitě v Maine, lze dnes jeho někdejším studentkám a studentům závidět. To je jisté. Avšak právě Danse macabre je částečně nahradí. A ještě cos přidá.

Už Kingovi šokovaní žáci směli přitom sdílet jeho přesvědčení, že lidé, které cosi magneticky přitahuje k příběhům o monstrech a masakrech, jsou sice morbidní, pozor ale. Nejsou nemocní. Naopak. A jen disponují přemírou zdravé představivosti.