Obyčejně se ovšem nejednalo o šprýmy. Šlo o horory. Ale báli jsme se tehdy krásně. Rádi. Vzrušovalo mě to a fascinovalo. Zůstal jsem často dlouho uhranut. Podobné je to u každého, kdo ještě netuší nic o utrpení skutečného života a nečetl - dejme tomu - Nabarvené ptáče či knihu Na smrt: to zas je novinka slovenského spisovatele pana Kariky.

Tak to tedy bylo, a jedním z hororů nás dětí byl i Předčasný pohřeb.

Okolo roku 1969 vycházel ze stejnojmenného, tehdy ještě mladého filmu Rogera Cormana, jemuž dnes táhne na pětadevadesát, a trpím skepsí, když se folkloristé jako Petr Janeček, kterého jinak miluji, ohánějí vlastní sečtělostí v oblasti beletrie. Proč? Pěkná řádka podle nich lidových historek, ať už šířených dětmi či dospělými, totiž má skrytý základ v některém literárním díle, aniž to dotyčný etnolog vždy odhalí. Nejde-li pak přímo o literaturu, je na pozadí film, a etnologové sice melou o „lidovosti“ a kolování historek, ohánějí se i „třemi zdroji“, ze kterých se nezávisle doslechli dejme tomu o „zlaté noze“, ale nevšimnou si, že zrovna u zlaté nohy je zdrojem zlaté „nákazy“ umné pero Marka Twaina.

A ne? Konkrétně v knize Petra Janečka Černá sanitka: znovu v akci. Hoaxy, fámy, konspirace (2020) je právě kapitola O zlaté noze (str. 213), u níž je uvedeno, že byla informátorem brněnská studentka s iniciálami jmen V. B. Její vyprávění „zdokumentovala“ Nela Navrátilová už roku 2003, dobrá. Zní to hezky vědecky, ale přesto mi ta informace připadá neúplná: vždyť jsem četl i knihu Pan Shaw a pan Twain (1975), do níž shrnul můj bohužel už zesnulý přítel Vladimír Thiele rozličné historky a kde jsou (str. 268) i Twainovy regulérní rady Jak vyprávět anekdotu.

Pochopíme tak, že už slavný americký humorista znal v 19. století historku Zlatá ruka o muži ze „sněhem zavátých prérií“, kterému umřela žena „se zlatou rukou“. Tu ruku si lakomec vzal - na rozdíl od zbytku pohřbené, ale opakovaně slyšel na útěku od hrobu hlas mrtvé.