Ivo Fencl: Před sto deseti lety se narodil (i) „Bob Hurikán“

Narodil se ve znamení skopce (21. 4. 1907) a jistěže nezůstává jen autorem Dějin trampingu. Je původce hotového pelotonu kaubojek na čele s legendárním Pobožným střelcem.

Přezdívku získal už ve dvacátých letech dle stejnojmenné sázavské osady. Jak asi víte, Česká skautská organizace vznikla již za Rakouska (1911), a to mu byly čtyři roky. Ve svých dvanácti (1919) se poprvé dostal na „bájnou“ Zlatou řeku, ještě netknutou osadami, a svobodomyslná povaha jej z krojovaných „junáků“ vydělila už tenkrát. Kompenzoval si to ale! A určitě taky tím, Bob Hurikanže právě on označil „obyčejného“ trampa pojmem divoký skaut.

Sám se stal trampským králem. Pomohla mu k tomu kytara a z jeho písniček je bezpochyby nejznámější Rikatádo. I ono se jmenuje podle trampské osady.

Sázava se všemi malebnými místy ovšem Peterkovi nestačila, i stal se takřka českým Halliburtonem. Každopádně podnikal výlety, jimiž jako by prahl trumfnout Haška s Kudějem. Ba Eskymo Welzla: vždyť jednou doputoval až za polární kruh.
Jindy do Orientu. O té pouti napsal celou knihu. Ale jako se Peterka rozešel se skauty, rozkmotřoval se i s některými kamarády-trampy a do krve se například „porafal“ s redakcí jejich časopisu (Tramp). Zrovna se rovněž nemusel s některými levicovějšími novináři, a když mu - už za socialismu - nabídli členství ve Straně, odmítl.

O Peterkových koncích se dnes tradují až skličující pověsti, nejsou nicméně úplně na místě. Ano, budoval na začátku padesátých let Slapskou přehradu, pracoval však přinejmenším zprvu „po svém“, a to jako drvoštěp. Při odlesňování. Nu, a Peterkova soutěž s motorovou pilou proslula. Dále dokázal, že je i tesař a zedník a betonář i železář. Navíc náladu stavby průběžně zachycoval v další knížce, o které se zmiňuje právě jeho kamarád Zdeněk Matěj Kuděj (1881–1955). Ještě před slavnostním otevřením přehrady se tam ovšem vynořila v rámci oficiální návštěvy Marie Majerová (1882-1967). „Bobečku,“ řekla prý. „Ale já taky udělám knihu o přehradě.“

Hurikána to údajně rozzuřilo. „Víte co? Vezměte si nejdřív lopaty a koukejte tu s lidmi taky žít,“ navrhl všem přítomným režimním autorům, kteří spisovatelku doprovázeli, a znechuceně zapadl do svého srubu, kde uchopil dotyčný rukopis a - zřejmě – jej vyhodil do krbu.

Je pravda, dodejme jen, že Majerová svou Přehradu vydala už roku 1932. To však ještě s trochu jinou tematikou.

A Peterka? Jinak byl optimistickým „klukem ze Žižkova“, který se sice vyučil nástrojářem, již odmalička ale v sobě uchovával snílka. Idealistu. Život lze udělat romantickým dobrodružstvím, představoval si, nicméně souběžně (či právě proto) boxoval a věnoval se i mnoha dalším sportům. Už ve třinácti založil na Sázavě tu vůbec první trampskou osadu a fenomén českého trampingu nemá, jak známo, jakoukoli světovou paralelu.

Oni totiž jinde neměli Sázavu, Vltavu, Berounku, Otavu a Prahu, domnívám se osobně...

Ta věc, pravda, souvisela i s naší národní náturou a chutěmi utíkat z města, které se zrovna tak odrazily v chalupářství. Ale do let třicátých! Roku 1932 založil Peterka smíšené pěvecké duo s jistou Annou Hůlovou a šest let nato se vzali. Vystupovali na osadách a nahrávali v rádiu a na gramodesky. Peterka složil a otextoval na dvacet songů a začal psát i reportáže. Článků má na kontě na sta.

Konečně se odvážil udělat i nějakou tu knihu - a taktéž dosáhl úspěchu. Některé, a to včetně Horských chlapců, přesto nakonec zůstaly v rukopise. Celkem stvořil asi třicet titulů různorodé úrovně a škála zde sahá od chlapeckých příběhů až po ženské romány. A někdy přitom za vše hovoří už názvy. Snítka rudého vřesu, Zelení hájové, Děvče z mezihoří, Princezna ze mlejna... Psal i pro knižnici Večery pod lampou a laciné detektivky, avšak do povědomí vstoupil pouze kovbojkami.

Literární historik Pavel Janáček, který je autorem studie Bob Hurikán a Karel Hynek Mácha, připomíná ve Světě rodokapsu (2003), jenž napsal s Michalem Jarešem, že jen v letech 1935-1944 u nás vyšlo 407 tzv. Románů do kapsy. Peterka sice je autorem jen osmi, ale určitě ne zcela ledajakých. Už roku 1939 ostatně získal v románové soutěži té knižnice první cenu za Plamen vzpoury (známý dnes i jako Mexiko v plamenech) a peníze nato využil k vybudování svého slavného srubu ve Hvězdonicích.

„Postavím si boudu, podle mého soudu - ze všech bud tu nejlepší,“ nechal se slyšet, když cenu přebíral.

V týdeníku Rodokaps publikovali ovšem mistři per jen málokdy pod vlastními jmény, takže taky Peterkův bestseller z mexické revoluce se objevil pod pseudonymem, a to Bob Peters. A pod týmž jménem už předtím právě vydal i dva asi vůbec nejznámější sešity této edice: Pobožný střelec (1937) a Návrat Pobožného střelce (1939). Co následovalo?

Románky Toronto, Průkopníci Arizony, Děs Wyomingu, Ztracená stopa, Kouzlo hašiše, Modrý běs pouště, Texasští střelci, Šest šilinků, Třetí záloha a Udavač, přičemž tři naposled jmenované vlastně již vyšly v další pověstné edici Rozruch.

Toronto bylo i jméno dalšího Peterkova hlavního hrdiny, který měl „schovance“ Kida, a pozor, tento Kid je právě (pozdější) Pobožný střelec. Oprávněně tudíž můžeme říct, že tu existuje trilogie.

Cenu obdržel i Peterkův román Střelec z jihu. Psával svá díla přímo ve „své boudě“ v Hvězdonicích a pokusil se rovněž o práce do jisté míry naučné. Odehrávaly se u Sázavy a známe je jako Zálesáka od Zlaté řeky, Hochy divočiny a Stopaře Gassidyho.

Zálesák od Zlaté řeky (1939) ovšem ještě navazuje na „rodokapsy“, a to až nebezpečně úzce: obsahuje hned dva vložené příběhy jistého Saratogy Jima. Odehrají se v amerických prériích. Ale co hůř, i vlastní příběh českého Zálesáka je až bombasticky přehnaný, a to přinejmenším ve finále. Autor postaví trampa-hrdinu právě do role pistolníka, ale nepůsobí to moc přesvědčivě:

Zlosyn již vytrhl z kapsy revolver, ale nevystřelil. V tomto krajně nebezpečném okamžiku totiž sjela Gassidyho ruka jako blesk do zadní kapsy a od boku vyšlehly dva plaménky. Prásk, prásk. Na konci předloktí vrahových rukou objevily se rudé skvrny a rychle rostly.

Otec a syn představují v této knížce dva ryzí padouchy a hynou skutečně stylem nejlevnějšího škváru. „Vy to nevíte, Gassidy? Jemináčku. Přece starý Salaba měl včera pohřeb.“

„Jděte. A cože mu bylo?“
„Byl k smrti pobodán včelami.“

Raději převrátím pár stran a hle: Gassidy se opatrně nahnul nad těžní jámu a dole, až na samém dně, ležel Salaba mrtev. Četnický strážmistr jen tvrdě prohodil: „Sám se odsoudil.“

V Peterkově psaní naštěstí objevíme i zřetelná pozitiva a hlavním námětem jeho posázavských děl je vskutku „zálesácká moudrost“. Takřka tu vznikly encyklopedie a hýří třeba i svéráznými pokusy o fonetické vyjádření zvuků vydávaných ptactvem. Hrdina mimo to odhalí jeskyni s liškou, „která z ní nikdy nevyběhla“, a my tu okamžitě uvěříme: To se stalo. Neboť autor zevrubně popíše dobrodružné mapování oné jeskyně i s jejím druhým východem.

Foglar (1907) a Peterka (1907) určitě měli pár společných rysů, jejichž důsledkem se stává i podobné líčení chlapců vzhlížejících k vedoucímu. V Zálesákovi je „Rikitanem“ právě Gassidy, což je v podstatě Peterkovo alter ego, a ve finále je tento hrdina šťastně oženěn se „zlatou maminkou" jednoho z kluků.

V Hoších divočiny tedy pak Hurikán musel v důsledku veselky nasadit ideál nový, a to Libora, jenž ve stopování předčí i svého otce, protože je žák slavného severského lovce Gassidyho, který se usadil nedaleko odtud, jak zvíme. A takto je líčeno první setkání chlapců s Liborem: Ve dveřích se objevil vysoký mladík v stáří asi dvaceti let. Na první pohled bylo vidět, že je atletické postavy, pružný v pase, lehkonohý a bystrooký. Byl oblečen v teplákovou sportovní bundu a kalhoty a jeho tvář byla jako z bronzu. Jeho otec mu jen pár větami vysvětlil, co chlapce přivedlo do myslivny, a dodal: „A tak, kdybys proti tomu ničeho nenamítal, chtěli by s tebou prožít prázdniny.“

„Milerád vás u sebe uvidím. Ve srubu je místa dost,“ pravil Libor milým, lahodným hlasem k oběma chlapcům a stiskl jim pravice. Pavel i Zbyněk hned cítili, že by pro Libora i do rozvodněné řeky skočili.“

Úvodní stránky téže knihy jsou ovšem i velezajímavým dokumentem. Zobrazují dlouhé roky poté ještě připomínanou povodeň z roku 1940. Vraťme se ale do lesů a hle, jak se zde Peterka vyrovnával s rasovou diskriminací:

Nedovedou se přizpůsobit novým zákonům a podle nařízení se nesmí víc toulat. Zákon byl dobře myšlen.

A při pouhém podezření, že cikáni kradou, se dočteme: Jest povinností každého člověka, aby takové škůdce oznámil bezpečnostním úřadům. Jakákoli lítost není na místě. Na ně platí jen donucovací pracovna. Jsou-li poctiví, pozná se při prohlídce.

Nu, a pointa? Šalamounská. Musíme pochopit, že existují cikáni zlí a cikáni hodní, přičemž stařešina hodných hovoří následovně: „My pracujeme! Jsme kotláři. Nebyli jsme za žádnou krádeží, nýbrž na houbách. A stydíme se za naše soukmenovce.“ A dodá: „Takže tento hoch zachránil před ohněm našeho malého Rolfa? I celý les? Navrhuji, abychom nahradili škodu, kterou jeho matka utrpěla krádeží slepic.“

„Souhlasíme,“ ozvalo se přátelsky z hloučku.

Co idealizaci ovšem nutno vnímat i tuhle sekvenci v (ohnivé) Liborově výzvě: „A nepodlehněte nikdy jedům velkoměsta a zůstanete čestní v smýšlení i skutcích. Musíte ochraňovat slabé zrovna jako zvířenu a květiny a na každém kroku si uvědomovat, že se z vás musí stát takoví občané, jakých náš národ potřebuje.“

Snad i následkem všeho tohohle patosu mají mnozí dnes radši „Peterku prérií“. Tam se nikomu nezpovídal a nepřizpůsoboval. Sentiment, pravda, rovněž neumírnil. Přetéká. Kaubojkám ale spíš náleží, nebo aspoň k jisté jejich odrůdě. Autor to podobně cítil a jeho vzpomínky na širá a svobodná teritoria Divokého západu jsou obsaženy zde, ale opravdu i v knížkách od Sázavy. A právě v Hoších divočiny přece narazíte i na tenhle až rozmarný odstavec: Pavel i Zbyněk mohli na Liborovi oči nechat. Byl oblečen v hnědou zálesáckou kazajku zdobenou třásněmi a v široké kalhoty. Pestrý šátek slušivě doplňoval tuto ústroj. Ano, Libor hochům připomněl románového hrdinu z knih Toronto a Pobožný střelec.

Reklama na vlastní knihy? Samozřejmě. Ale byl Peterka opravdu až takovým idolem?

Pro trampské hnutí určitě. A Dějiny trampingu (1940), které poprvé vyšly roku 1933 jako Trampské zkazky, už nikdo z dějin naší turistiky nevymaže. Peterka kvůli nim skutečně navštívil stovky prvorepublikových osad (dnes bohužel většinou už neexistujících) a roku 1948 navíc dokončil druhý díl. Následkem převratu však to dílo putovalo do stoupy, roztoulané časy skončily a Lubomír Štrougal se nechal slyšet, že nám „Bob Hurikán naši mládež už kazit nebude“.

Ale nekazil snad? Kdo ví. „To takhle jednou mířím na stanici Posázavského pacifiku,“ vzpomínal Bob. „Raneček přes rameno, kytaru jen tak v ruce. Chci na osadu, Anička už je tam; jenže na nádraží, koho nevidím; stojí tu kamarád a namířeno má někam docela jinam. Slovo dalo slovo. Za pár týdnů ode mě Anka dostala pohlednici z Bagdádu.“

Tak se skutečně zrodila publikace Trampem do Orientu, líčící pouť dvou mladíků v letech 1930-1931. Nu, nebyl snad Peterka trošku i Máchou a zrovna tak Londonem? A jindy se, jak už řečeno, zatoulal do Laponska.

Během války pak nebyl ani zdaleka tak přizpůsobivý, jak by plynulo z výše citovaných odstavců (vytržených mnou poněkud z kontextu), a možná ony věty představovaly jen kamufláž. Peterka nepochybně zorganizoval tzv. Trampskou partyzánskou zimní brigádu, a to vám byla regulérní odbojová skupina, jejímž se stal velitelem. Dík síti kamarádů fungovala od jihu Čech až na sever. A krýt se nějak musel, i pracoval v Poledním listu založeném fašistou Jiřím Stříbrným a jeho pověstný román Petr Klen (1942) nese nepochybné stopy antisemitismu.

Na konci zimy 1945 ovšem i Boba udali. Ukrývá prý ruského vojáka, a to ve zřícenině hradu Stará Dubá nad Sázavou. Gestapo přijelo do Hvězdonic, prohledalo srub a je zajímavou otázkou, proč se nepodívali pod podlahu. Narazili by zřejmě na zbraně a munici, ale to se nestalo. Jenže Peterka byl i tak odsouzen k smrti a zavřen na Pankrác. Rozsudek měl být vykonán 9. května a ráno zarachotil klíč, ale na prahu cely stanul ruský voják. A jak se zdá, tady nejde o legendu.

Zachráněný muž pracoval pak za socialismu i na železnici anebo jezdil s partami studnařů. Žil však dál a asi především i zakazovaným trampingem a mnozí jej uctívali jako ikonu. I zbytek života trávil ve hvězdonickém srubu, aby (předčasně) odešel již 2. června 1965 (v benešovské nemocnici). Jeho smrti bohužel předcházela těžká nemoc a ztráta zraku.

Tiskem se o úmrtí mihla jen krátká zpráva (po čtrnácti dnech), ale pohřbu ve Strašnicích se stejně zúčastnilo asi tisíc osob. A vlny reedic jeho děl?

Zatím jsem zažil dvě. Ta první přišla už koncem let šedesátých, ta druhá počátkem let devadesátých, ale v obou případech se obálek ujal Kája Saudek. O Hurikánův odkaz, pokud vím, i dál pečuje jeho dcera Jana Langová s manželem a osobně neumím jeho dílům vytýkat kvalitativní výkyvy. Nesporně však jimi trpí, jak vidíme třeba na románu Modrý běs pouště, který vydalo „z pozůstalosti“ nakladatelstvím Hurricane teprve roku 1991 a jenž opět ilustroval Kája Saudek.

Titulní padouch Isidro se tady chová přesně jako hrdinové dávných krvavých románů ze slavné sbírky Josefa Váchala. „Tak ty jsi takový skunk?“ vyrazil ze sebe jeho strýc. Isidro se bleskem obrátil. Zavrčel vztekle jako dravec a v příštím zlomku vteřiny se mihl jeho nůž vzduchem, aby se - v krátké době již potřetí - zabořil do lidského těla. Stará teta se však v posledním okamžiku vrhla před svého muže, a tak ostrá ocel zasáhla místo Diega jeho družku. Zatímco se Isidro namáhal vytrhnouti nůž z jejího těla, vrhl se Diego v návalu lítosti a zuřivosti holýma rukama na něho. Isidro upadl a cítil, jak se mu prsty pološíleného strýce zarývají hluboko do krku. Vnímal děsnou bolest a nedostávalo se mu dechu. Uchopil tudíž jednotlivé prsty Diegových rukou a počal je lámat. Bylo slyšel jasně děsný praskot kostí. Zoufale pak sevřel děsnou silou krk svého strýce, ale ani když ucítil temné prasknutí jeho ohryzku, neustal tlak na Isidrově hrdle, a teprve když několikrát udeřil hlavou Diegovou o okovaný roh bedny, povolila poněkud bolest. Zároveň však stoupala i Běsova zvířecí zuřivost. Přestože věděl, že svírá ve svých rukou již jen Diegovu mrtvolu, neustal třískat hlavou toho, který ho takto vychoval, až dokud se nezměnila v beztvárnou hmotu.
Neopsal to nakonec Hurikán odněkud? Kdo ví!

Pojednou ze zástupu mexikánů vylétl nůž a zanechav za sebou ostrý svist, zabodl se do krku jednoho muže takovou silou, že jeho čepel - následovaná proudem krve - vyrazila z druhé strany ven. Ale ještě dřív, než se tělo zasaženého sesulo na zem, objevily se jako kouzlem v rukách ostatních šesti mužů matně se lesknoucí pistole kolorované dlouhými jazyky plamene, které s děsivou pravidelností létaly z jejich hlavní. A když se poněkud nadzvedl dým výstřelů, zůstala před nimi jen kupa osmi rozstřílených těl.

Ach, kde jsi zůstal, poctivý Pobožný střelče?

Zahřměla salva z osmnácti pušek a z mexikánů zůstali stát jen dva. V příštím okamžiku dostali však i oni takový náklad olova do svých těl, že již nepozvedli ani prst.

Inu, krvavé romány se už jinak nepíší a Peterka to asi chápal. A jednoduše využil veškerá dostupná klišé, na která si jen vzpomenete:

Dívka se přitulila tvářičkou k hnědákovi a zdála se Budovi ještě krásnější než za dne. Stříbrný svit měsíce zdůraznil její jemné rysy, zářil v jejích hlubokých očích a ze rtů jí vytvořil rudé rozpuklé poupě. Bud neodolal a přitiskl se z druhé strany ke hlavě koně a dlouho, dlouho a přímo zbožně hleděl vzhůru, kde se jako rozházené brilianty třpytily milióny jiných světů a kam také dívka snivým zrakem pohlížela.

Ech, a není to snad i scéna z nějakého prastarého hollywoodského westernu B kategorie, jak si jej Bob zapamatoval z kina? Je. A finále onoho románku o Běsovi?

Podezřele připomíná kreslené grotesky s námořníkem Pepkem. I on přece visívá na vlásku nad propastmi, anebo nad hlubinami dokonce povlává život jeho nezbedného syna Kulihráška. To u Boba zápolí s Modrým běsem dobrotivý „Bud“ a je nucen v poslední chvíli zachytit peřinku dítěte, které taktéž visící nad hroznou závratností. Ale...

Ale taky je pravda, že to přece neměla být Anna Kareninová.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.