Sir Arthur Conan Doyle (1859-1930) byl mystifikátor a dobrý vypravěč. Vedle Sherlocka Holmese vytvořil i pár dalších cyklů; nejzábavnější jsou povídková Dobrodružství brigadýra Gérarda (kompletně vyšla česky roku 2009), jejichž hrdina je vlastně jakýsi Clouseau z filmů o Růžovém panterovi, jenomže vklučený do Napoleonových služeb.

„Užitečný idiot,“ řekl by někdo. Přesnější charakteristika však zní „bohyní moudrosti nelíbaný miláček štěstěny“. V příbězích vyprávěných v první osobě se Doyle vcítil do fešného Bonapartova důstojníka, který na rozdíl od čtenářů nevnímá vlastní prostoduchost, s níž se horlivě vrhá do nejpodivuhodnějších dobrodružství. Ač by v reálu už tisíckrát zemřel, šťastnou náhodou či spíše božím přičiněním (a někdy za pomoci krásné dámy) vždy vše dobře dopadne. Brigadýr má nejen ostruhy a odpal, ale i anděla strážného.

Už méně pokračování i méně kvality měla jiná Doylova řada o nesnesitelném profesoru Georgi Edwardu Challengerovi, který se poprvé vynořil ve výtečném románu Ztracený svět (1912). Autor bohužel zhřešil a všechny další příběhy s tímto hrdinou už bohužel nedosahují kvalit legendárního Ztraceného světa, natož povídek s Gérardem nebo Sherlockem Holmesem. V chronologickém pořadí jde o ne stoprocentně povedené texty Jedovatý pás (1913), Země mlhy (1926), Když Země vykřikla (1928) a Muž, který chtěl rozložit svět (1929); jen ty poslední dva teď společně česky vycházejí v překladu a s předmluvou Pavla Pecháčka pod poněkud banálním titulem Dobrodružství profesora Challengera.

Nepřítomná tu novela Jedovatý pás česky naposledy vyšla poměrně nedávno, a to roku 2009 a pod titulem Příliv smrti. Velmi vzdáleně koresponduje i se současnou pandemií.

Místo viru se ale jedná o jedovatý éter, do kterého planeta Zem vpluje za normálního oběhu okolo Slunce, přičemž pouze geniální Challenger to předvídá, zatímco akademická obec se mu vysměje podobně, jako když ve Ztraceném světě hlásal, že jsou na náhorní plošině Jižní Ameriky dinosauři.