Francouzský prezident, jehož (ne)podpora ve Francii překonává historické minimum, vzkázal, že „jde o jasné vítězství proti extremismu“, občany nevolený Juncker se přidal slovy „volba pro Evropu, volba proti extremismu“, premiér rozpolcené Itálie Gentiloni prohlásil, že „Nexit se nekoná a protievropská pravice v Nizozemí prohrála“ a německé kancléřství oznámilo, že kancléřka Merkelová již vítězi nizozemských voleb v noci telefonovala a „těší se na spolupráci při budování Evropy“.

Úlevné reakce evropského establishmentu odhalují, s jakým děsem očekával výsledky nizozemských voleb. Bál se jich, neboť tápe a netuší, jak hluboce a v jakém rozsahu byly „infikovány“ skutečné nálady voličů „nákazou“ z Velké Británie a USA. V tomto slova smyslu považuje nizozemské volby za lakmusový papírek nálad občanů v jejich vlastních zemích. Tolik se proponenti „stále těsnější unie“ děsili možného Wildersova úspěchu jako dalšího signálu podobně smýšlejícím občanům v okolních zemích, že ochotně ignorují volební realitu: strana dosavadního premiéra bude sice v budoucím parlamentu nejsilnější, ale oslabila, zatímco absolutní debakl si prožila další vládní koaliční Labouristická strana. Wildersova strana posílila a skončila druhá. Významně posílila (skutečně extrémistická) strana Zelené levice, což je ovšem obvykle v současném „evropském“ kontextu považováno za správný trend.

Wildersův úspěch, jakkoliv on sám připustil, že si představoval zisk více parlamentních křesel, nespadnul z nebe. Je vyjádřením občanských nálad a ty jeho prohrou ze společnosti nemizí. Lidé, kteří hlasovali pro Wilderse, nejsou z drtivé většiny extrémisty či xenofoby, jsou to lidé, kteří tuší, že „takhle už to dál nejde“. Hollande, Gentiloni nebo Merkelová mohou komentovat výsledky nizozemských jakkoliv, je ale jasné, že jde o jejich vzkazy k nim domů. Vědí, že část jejich voličů je podobně frustrována, nespokojena a trápí je podobné problémy jako ty „Wildersovy extrémisty“.