Veřejnoprávní Český rozhlas odvysílal v prvním týdnu letošního ledna rozhovor Petra Pitharta. Bývalý politik a předseda Vlády České republiky ze začátku devadesátých let se v něm zamýšlel nad příčinami porážky Fialovy vlády i nad tím, jaká vláda naši zemi po podzimních parlamentních volbách čeká.

Pithartovy názory vcelku nijak nepřekvapující nebyly. Známe tohoto politika celá desetiletí a docela přesně umíme odhadnout, jaké pozice bude při komentování dějů ve společnosti zastávat. A přesto v jistém okamžiku svého dumání nad jejím stavem překvapil, když vyjádřil svůj podiv nad některými politiky, které výsledky voleb vynesly do sněmovny. Řekl: „Asi mám malou fantazii, protože některé typy jsem si jako členy nedovedl představit. Nechci jmenovat, ale je to zvláštní fenomén – byli jsme zvyklí na fašisty, od první republiky bylo několik takových skupin … ale jedno je fašismus, druhé nacismus. To je velký rozdíl. A teď to tady máme a je třeba se děsit a jednat podle toho.“

Pithartova slova jsou šokující. Skutečně si tento člověk myslí, že do české dolní komory se dostali nacisté nebo politici hlásající nacismus? Opravdu v našem parlamentu vidí lidi, kteří zastávají názor, že společnost se dělí na rasy, že germánská rasa je nadřazená, že zastávají kult militarismu, že je mezi nimi někdo, kdo chce válečnými prostředky hledat nový „lebensraum“, že se do parlamentní lavice dostal někdo, kdo je stoupencem antisemitismu a chce vyhladit Židy? Myslí to Pithart vážně? A pokud je o svém názoru tak přesvědčen (jinak by si jej snad netroufnul veřejně formulovat), proč není konkrétní? Proč se tajemně i alibisticky halí do mlhavého „nechci jmenovat, ale…“.