Ano, očekávali jsme, že prezident Pavel i ministr školství Bek přijedou na setkání sudetských Němců jako mezi „své“. Předpokládali jsme, že český historický prožitek sudeťáckého řádění v českém pohraničí z let před Mnichovskou dohodou připomínat nebudou. Věděli jsme, že historickou pravdu o tom, že zlo plodí zlo, tedy že něco muselo být zlem prvním, až na to reagovalo zlo opačné, zmíní jen povrchně. A ano, obávali jsme se, že oba tito čeští politikové přistoupí obsahem svých vystoupení na symetrii viny Němců a Čechů. Co jsme netušili, že to udělají tak snadno, tak lehce, tak podbízivě – tak protičesky.

Po ministrech Hermanovi a Bělobrádkovi, ministrech „z musu“, neboť lidovce vždy bylo třeba vládními posty nějak uspokojit, přijela nyní pozdravit Němce vyšší vládní „váhová“ kategorie – ministr školství. Už to je symbolika nezanedbatelná. A Bek, politik z Brna, se jí s chutí ujal. Je to přece osvědčený politik „Evropan“, kdo jiný může důstojněji k Němcům promluvit?

Již loni, v bavorském Hofu, zněla na Sudetoněmeckých dnech česká hymna. Letos také. Ve spojení s oslovením „milí krajané“ nejde zřejmě o symboliku náhodnou. Jde o výraz promyšleného konceptu, který má stále silněji doléhat do české veřejnosti, že v Německu jsou dobří a přátelští krajané, kteří by tu s námi, když už ne přímo žili, alespoň by se svojí „starou vlastí“ rádi znovu „dýchali“. Když už jsme k nim po válce byli tak nepřátelští a zlí…