Na jakési pražské konferenci, kde se před pár dny mělo hloubat málem o novém světovém uspořádání, vystoupil i český – pirátský – ministr zahraničních věcí Lipavský. Jeho řeč byla jako obvykle namyšlená a arogantní, jeho návrhy „pirátsky“ agresivní. U některých z nich se na chvilku zastavme. Jsou pro naši společnost natolik nebezpečné, že by opravdu neměly zapadnout a měli bychom si Lipavského slov se vší vážností všimnout.

Začněme od Lipavského prvních vět. Na úvod všem sdělil, že „hlavním úkolem dneška je odolávání ruskému imperialismu“. To je sice Lipavského dlouhodobá pozice, která je posvěcena i exaltována pozicí Fialovy české vlády, je to ovšem pozice, která stále častěji posouvá českou zahraniční politiku na nejzazší okraj západního názorového spektra. České vládní názory jsou ve vztahu k Rusku natolik extrémní, že bychom jen těžko v našem okolí hledali názory vyhrocenější. Českým „gaučovým“ rusobijcům to jistě dělá radost, je však postoj záměrně vyhrocovaný na samotný okraj přijatelnosti v dlouhodobém zájmu České republiky? Zkusme na tuto otázku neideologicky hledat odpověď (jsme-li toho v dnešní antiruské hysterii vůbec schopni).

Při pohledu na ministra Lipavského jednoho napadne, kde se bere v člověku tak mladém tolik „antiruské“ zloby, zášti a nenávisti. Vždyť jde o kloučka, který nejenže nepamatuje traumata spojená s invazí států Varšavské smlouvy do Československa, ale musí jít i o nezkušeného mladíka, který v československo-sovětském komunistickém prostředí nikdy nežil a strasti té doby nikdy osobně nezažil. Z jakých hlubin čerpají tito političtí adolescenti svůj fanatismus? A je jejich fanatismus vůbec autentický? Není je to vše jen účelová hra? Jen póza? Jen pokus o dobově výhodný dramatický postoj?