Za poslední týden v české politice se každý z nás stal nechtěným odborníkem na české letectvo. Už víme, kolik máme gripenů a na co se hodí, dozvěděli jsme se, kolik máme podzvukových letadel L-159. Víme, kolik z nich je jednomístných, kolik dvoumístných. Známe výrobce motorů, které se v tomto typu letadla používají, víme, kdo je výrobcem avioniky a v politické diskusi jsme se i dozvěděli, kolik strojů je provozuschopných, kolik „uložených“ a kolik jen na součástky. A to vše díky prezidentu Petru Pavlovi a jeho rozšafnému (a fakticky zřejmě do České republiky mířenému) slibu, který potvrdil v Kyjevě při návštěvě tamních politiků.

„Letadlová“ lekce, které se nám za posledních dnů dostává ze všech stran v ohromných dávkách, znovu poodhalila to, co se opravdu pod hladinou české politiky děje. Slyšíme spory o tom, zda letadla potřebujeme, nebo ne, zda jsme odmítnutím jejich prodejů (či darování) sobečtí, a to tak úporně, že nám uniká podstata věci. O letadla L-159 přece téměř nejde. Ty jsou jen další stafáží a divadelními kulisami v souboji o politickou moc. Jde o chuť prezidenta Pavla využít okna příležitosti a přivlastnit si na úkor vlády (i poslanecké sněmovny) víc politické moci, než prezidentovi naší země (zatím) ústavně náleží.

Je to od podzimních parlamentních voleb stále stejné. Začalo to zdržováním pověřit vítěze parlamentních voleb sestavením vlády skrze ukládání zvláštních předběžných podmínek o veřejném přiznání Andreje Babiše, co hodlá udělat se svým majetkem. Prezidentovo flagrantní nadřazování se textu Ústavy pokračovalo zbytečným a nedůstojným sporem o Filipa Turka a jeho „ministrování“ zahraničním věcem, pak životnímu prostředí. Teď tu jsou letadla.