Letošní předvolební debaty si stavu českého vzdělání sice všímají, jejich zájem se ovšem soustřeďuje na problémy povrchní nebo jen zdánlivě podstatné. Čím častěji se jednotliví budoucí ministři či ministryně školství předhánějí v předkládání návrhů, které prý české vzdělávání „konečně přivedou do 21. století“, tím častěji používají ke zdůvodnění svých, většinou velmi sporných nápadů snadnou argumentační berličku: „Snad tu nechceme napořád školství Marie Terezie.“

Používají tuto výmluvu tak často, až bychom se měli objektivně zamyslet, čím ony tereziánské školské reformy skutečně ve své době byly, v jakém kontextu společenském, hospodářském a kulturním vznikaly a co v důsledku znamenaly nejen pro rakouské mocnářství, ale také pro české země. Možná bychom nad „školstvím za Marie Terezie“ posléze snad méně ohrnovali nos.

Školské snahy Marie Terezie byly první ucelenou a systematickou snahou o povznesení vzdělanosti nejširších vrstev obyvatelstva. Tyto snahy bývají tendenčním historickým výkladem nedávných desetiletí považovány jen za úsilí o vštěpování základní kázně v nejútlejším věku, o posílení role státu a císařského dvora nad obyvateli rakouských zemí či nejvhodnější cestou k podrobení se vojenské disciplíně. Tento jednostranný a velmi mechanický výklad je pravděpodobně to jediné, co budoucím českým ministrům/ministryním školství v jejich hlavách zůstalo. Škoda, nebo neomluvitelné?