Letošní předvolební debaty si stavu českého vzdělání sice všímají, jejich zájem se ovšem soustřeďuje na problémy povrchní nebo jen zdánlivě podstatné. Čím častěji se jednotliví budoucí ministři či ministryně školství předhánějí v předkládání návrhů, které prý české vzdělávání „konečně přivedou do 21. století“, tím častěji používají ke zdůvodnění svých, většinou velmi sporných nápadů snadnou argumentační berličku: „Snad tu nechceme napořád školství Marie Terezie.“
Používají tuto výmluvu tak často, až bychom se měli objektivně zamyslet, čím ony tereziánské školské reformy skutečně ve své době byly, v jakém kontextu společenském, hospodářském a kulturním vznikaly a co v důsledku znamenaly nejen pro rakouské mocnářství, ale také pro české země. Možná bychom nad „školstvím za Marie Terezie“ posléze snad méně ohrnovali nos.
Školské snahy Marie Terezie byly první ucelenou a systematickou snahou o povznesení vzdělanosti nejširších vrstev obyvatelstva. Tyto snahy bývají tendenčním historickým výkladem nedávných desetiletí považovány jen za úsilí o vštěpování základní kázně v nejútlejším věku, o posílení role státu a císařského dvora nad obyvateli rakouských zemí či nejvhodnější cestou k podrobení se vojenské disciplíně. Tento jednostranný a velmi mechanický výklad je pravděpodobně to jediné, co budoucím českým ministrům/ministryním školství v jejich hlavách zůstalo. Škoda, nebo neomluvitelné?
Schvalujete přirovnání Ukrajiny k Československu v roce 1938?Anketa
Snahy Marie Terezie a jejích osvícenských spolupracovníků zásadně reformovat rakouský vzdělávací systém probíhaly v době, kdy obecné pojmy jako stát, společnost, národ, lid, rodina, hospodářství, kultura, dokonce i civilizace nabývaly podobných významů, s jakými jsme zvyklí je spojovat dnes my. Tereziánské školské reformy (a nejen ty) signalizovaly ve střední Evropě nástup nových osvícenských myšlenek, prosazovaných i garantovaných absolutistickou vládou. Vytržení vzdělání z rukou církve a jeho předání do státní správy bylo součástí významného reformního procesu modernizace státu a společnosti.
Zavedení doporučené školní docházky (později povinné) pro děti od šesti do dvanácti let s povinností výuky trivia (čtení, psaní, počítání) zvýšilo významně úroveň základní vzdělanosti obyvatel rakouské monarchie. K prosazení tohoto cíle bylo třeba vypracovat jednotnou metodiku. K jejímu vytvoření přizvala panovnice zaháňského probošta Johanna Ignáce Felbigera (odtud obvykle nazývaná Felbigerova školská reforma). Ten sepsal pro výuku v mocnářství závaznou a rozsáhlou Knihu methodní, která určovala povinný obsah vzdělání. Felbigerova metodika vnesla do systému vzdělání řád i přijatelnou ucelenost a dílčím způsobem ovlivnila i myšlení odborných vědeckých pedagogů na nejméně sto padesát let dopředu - včetně reforem Thunovy (1850), a zejména Hasnerovy (1869).
Tereziánské reformy zřídily tzv. normální školy, jakési přípravky pro budoucí učitele. Příprava budoucích učitelů byla vůbec ohromným průlomem, neboť vzdělávání do té doby bylo výhradně v rukách církve. V obcích byla „škola“ svěřována buďto místnímu faráři, nebo lidem jako vysloužilí vojáci. Došlo k postátnění gymnázií a univerzit. Do osnov byly zahrnuty osvícenské vědy o státu, politické vědy o financích a hospodářství, dějepis (již směle odkazující k antickým kořenům evropské civilizace), přírodní nauky a nauky o využití nejnovějších vědeckých poznatků a osvědčených hospodářských postupů. Univerzita se stala státní institucí, vychovávající kvalifikované zaměstnance pro zajištění chodu jednotlivých úrovní státu a jeho administrativního systému, skrze kvalitní výuku technických věd se stala zdrojem i vysoké úrovně technického vzdělání. Tereziánské (a později i josefínské) uvažování o školství bylo předpokladem rychlé industrializace Rakouska a modernizace jeho státního aparátu.
Tereziánské a josefínské školské reformy zásadně ovlivnily i vývoj českého osvícenského myšlení (Jiráskova ohromující historická freska F. L. Věk je tomu mimořádně kvalitním příkladem). Stále intenzivněji se prosazující myšlenky osvícenského absolutismu umožnily v Čechách záchranu a postupnou obnovu téměř již zaniklého českého jazyka (v té době používaného jen na úrovni vesnického obyvatelstva) a ve městech tak posílily český živel, přicházející z venkova. S rozvojem jazyka a obecných čtenářských dovedností bylo jen otázkou času, kdy budou k dispozici i česky tištěné a psané knihy. Třeba Krameriova Česká expedice, pro podporu a rozvoj českého vědomí tolik cenná, tak za mnohé vděčí osvícenským tereziánským reformám.
Tereziánský stát usiloval o to, aby měl vzdělané, zdravé a nezávislé obyvatele, kteří zajistí nejen jeho chod, ale přispějí k rozvoji jeho bohatství a síly. Prostředkem k naplnění tohoto cíle se stala modernizace všech oblastí života - školství, soudnictví, hospodářství i duchovních záležitostí.
„Školství za Marie Terezie“, ono školství, kterému se soudobí čeští kvaziliberálové a progresivisté tolik posmívají, bylo úžasným počinem tehdejší císařovny, který ve svých důsledcích napomohl obnovit existenci českého národa a jeho jazyka. Skrze růst vzdělanosti nejširších vrstev českého obyvatelstva připravil základy pro rozvoj jeho hospodářské a kulturní úrovně jako důležitých předpokladů vzniku budoucího úspěšného svobodného československého státu.
Že si tyto souvislosti dnešní a budoucí čeští ministři/ministryně školství neuvědomují, je neomluvitelné! Že se jim navíc vysmívají, by je mělo diskvalifikovat od jakékoli správy naší země!
Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
