Několik zobecnění si však již, při sledování výběru spolupracovníků Donaldem Trumpem, dovolit můžeme.

Zdá se, že ony poslední čtyři roky, kdy byl Trump vláčen po všemožných amerických soudech a viněn z pokusu o politický převrat s cílem stát se „diktátorem“, byly pro tohoto muže cennou lidskou i politickou zkušeností. Výběrem budoucích spolupracovníků (schváleni budou až hlasováním v Senátu po 20. lednu 2025) Trump potvrdil definitivní a vědomý rozchod s neokonským vedením Republikánské strany. Nenechal si například vnutit do nové administrativy bývalého ředitele CIA a bývalého ministra zahraničních věcí Mikea Pompea nebo Nikky Haleyovou, bývalou velvyslankyni USA při OSN. Oba jsou představiteli „jestřábí“ republikánské politiky hlásající, že americkou demokracii je třeba vyvážet do celého světa třeba i „ohněm a mečem“. Takovou politiku Trump svým voličům slíbil ukončit.

Zdá se, že Donald Trump vstupuje do svého druhého prezidentského období i poučen tím svým prvním prezidentstvím: ve svých spolupracovnících se chce opírat jednak o „střední“ vrstvu Republikánů, kteří k němu byli vždy loajálnější než vedení Republikánské strany, jednak o lidi, kteří si skutečně uvědomují, že s washingtonskou byrokracií rozežírající americký politický systém je třeba nekompromisně zatřást. A nejenže si to uvědomují, jsou rozhodnuti to i udělat. Zda se to povede, také teprve uvidíme, ale Trumpovu odhodlanost skoncovat se spoléháním se na vychytralé a přelétavé „staré republikánské kádry“ je nutno vidět jako krok správným směrem.