Je pravda, že v případě malé otevřené ekonomiky s relativně pružným trhem práce dává tvrdší fiskální disciplína smysl - fiskální dieta nevede k takovému propadu HDP jako ve velkých ekonomikách. Na druhé straně možná není rozumné s každým zhoršením výhledu ekonomiky hledat nové úspory nebo zvyšovat daně. Horší růst HDP znamená zpravidla vyšší cyklický deficit veřejných financí, ale se strukturálním deficitem státní kasy (za kterým leží dlouho neřešené problémy stárnutí populace nebo neefektivní fungování státní správy) nic nedělá. České vládě by mělo jít více o strukturální problémy veřejných financí. Přílišná koncentrace na sražení celkového deficitu (součet strukturálního a cyklického) pod 3 % HDP do roku 2013 může odvádět pozornost od promyšlených reforem a tlačit vládu směrem k jednoduchým škrtům a zvyšování daní.

Otázkou také je, co nová úsporná strategie vlády udělá s politikou ČNB. Vyšší nepřímé daně (DPH, víno, tabák, uhlíková daň) by měly být znát ve vyšší inflaci. Daněmi tlačenou inflaci však ČNB výjimkuje a nebude se o ni zajímat, dokud se neprojeví v dlouhodobých inflačních očekáváních a mzdových vyjednáváních. Naopak ji může zajímat dopad vládních opatření na domácí poptávku a hospodářský růst. Za roky 2013 a 2014 má se fiskální restrikce přiblíží 4 % HDP. To by mělo dál brzdit domácí poptávkově inflační tlaky a umožňovat ČNB držet sazby na rekordně nízkých úrovních po delší dobu. Tvrdší fiskální restrikce tak může nakonec, nehledě na vyšší inflaci, otevřít dveře delší měnové expanzi.