Jan Campbell: Dilema prezidentů (2)

Jako samozvaný vůdce procesu krocení ČLR se dostal do klece historického vývoje. Ten je schopný transformovat obchodního jestřába do válečného. A tady končí radost a možná i naděje na zlepšení situace ve světě, vztahu EU – USA – RF a samozřejmě tím i v české kotlině po dobu působení vlivu bílé kovové krysy a konání vůdců bez pokory.

Dilema prezidenta Trumpa

Prezident Trump neobviňuje ČLR z obchodního vydírání. Rozhodl se pouze snížit obchodní deficit s ČLR pomocí cel a zvýšit americký, především agrární export do ČLR. Přesto se prezident Trump nachází v dilematu i se svoji administrací. Ta totiž požaduje od ČLR strukturální změny, další zpřístupnění čínského trhu a v neposlední řadě řešení situace v Hongkongu podle amerických a britských představ. Nedovedu si představit, že anglicko mluvící absolventi humanitárních oborů bez perspektivy mohou zvítězit nad policií nebo dokonce vojenskými jednotkami konajícími podle pravidel terakotové armády a učení Sun-C': Velitel v bitvě není povinen přijmout vždy nařízení svého pána. Generál se musí umět sám za sebe rozhodnout, co je v dané situaci nejlepší a vzít za své činy zodpovědnost.

Další zahraničně politické dilema prezidenta Trumpa představuje rozdíl ve frekvenci, hlasitosti a přesnosti postoje prezidenta a Demokratů USA ve vztahu k Ujgurům, lidským právům v ČLR, Tibetu a v neposlední řadě i Dalajlámovi. Tomu bude v roce 2020, 85 let. Před 30 lety se těšil společnosti nebožtíka prezidenta Havla. Pro hodnocení uvedeného dilema včetně představitelných následků doporučuji studium článků posledních vydání The Economist, o kterém jsem se již zmínil v závěru první části příspěvku.

Ne menší dilema pro prezidenta Trumpa a prezidenty států spolupracujících s USA představuje vztah USA s Tureckem. Jemná, nezřejmá, ale o to více nebezpečná hra USA s Tureckem je natolik komplexní a zajímavá, včetně obchodních aspektů, že si zaslouží zvláštní příspěvek a zmínku o dilema dalšího prezidenta ve velké geopolitické hře: Putina.

Dilema prezidenta Putina

Prezident Putin musí řešit mnohé, co by neměl, kdyby systém fungoval jak by mohl. Proto spí málo, jak sám potvrdil během již tradičního hokejového zápasu v Moskvě na Rudém náměstí. Proto včera navrhl poslanec Dumy a člen ruské opoziční Liberálně-demokratické strany, Vladimír Volfovič Žirinovskij odebrat prezidentovi některé odpovědnosti a tím snížit jeho pracovní zátěž a podpořit zdravotní stav, nutný k operativnímu řešení rostoucího množství výzev a dilemat doma i ve světě. Rostoucí skupinu dilemat tvoří kromě těch předem a indikativně uvedených, následující a náhodně vybraná. Uvádím je jako příklad mající přímý nebo nepřímý vliv i na další vývoj v ČR a EU.

Již 8. ledna 2020 se mají setkat v Istanbulu prezidenti Putin a Erdogan v rámci otevření Tureckého proudu. Potrubím v délce 930 km na dně Černého moře má protéct ročně 31,5 miliard kbm plynu. Kromě hlavního potrubí se budou stavět ještě dvě vedlejší v délce 180 km. Každé s průchodností 15,75 miliard kbm plynu ročně. Tím se dostávají státy jako Řecko, Itálie, Bulharsko, Srbsko a Maďarsko v kontextu stavby atomové elektrárny Akkuju a spojení ázerbajdžánského plynovodu TANAP postaveného v tichu bez skandálů s USA a s dodávkami 6 miliard kbm plynu ročně na vysvětlenou geopolitickou scénu.

Na ní bude dominovat po dobu bez války Rusko – turecká komunikace. Turecko jako balkánsko – asijský energetický uzel s tichým souhlasem USA se octne v proti-pozici k SRN. Té USA nechtějí dovolit vzít na sebe roli evropského energetického uzlu z pochopitelných geohospodářských a geopolitických důvodů. Ty se nacházejí v kontextu energetických uzlů, ke kterým také patří rýsující se dohoda o tranzitu plynu mezi RF a Ukrajinou. Energetická politika proto dovoluje všem se zájmem o mír a pohodu si udělat jasno, kdo umí hrát šachy, a jak důležité je studium metod, činností a procesů vedoucích k cíli. Z pohledu prezidentů Putina a Erdogana dochází se zprovozněním balkánsko – asijského energetického uzlu k zajištění situace a potřeb pro fungování armád, obchodních a budoucích jednání o uspořádání nejenom Balkánu a Blízkého východu. Zprovoznění uzlu by také mohlo alespoň částečně neutralizovat nabídku USA v hodnotě zveřejněných100 miliard USD. Podaří-li se oběma prezidentům udržet kvalitní vztah mezi sebou a státy, které reprezentují, zůstává otázkou bez odpovědi. Především v kontextu řešení problematiky Blízkého východu, Izraele, Sýrie a v neposlední řadě i Libye. Ta pozvala Turecká vojska na své území a podepsáním smlouvy o hranici a využití Středního moře zkomplikovala svůj vztah s Itálií, NATO a tím i EU.

Vnitropolitická dilema prezidenta Putina

Jako příklad vnitropolitického dilema uvádím národní projekty a privatizační záměr. V minulosti jsem se již několikrát kriticky zmiňoval o národních projektech kvůli jejich řízení, tlaku zkorumpovaných elit a blížících se voleb. Těm by měl následovat klidný transfer moci.

Mohu-li věřit sluchům a některým ruským médiím, připravuje prezident Putin vystoupení na Federálním shromáždění již 15. ledna 2020. Tj. méně než měsíc po roční tiskové konferenci 19. prosince 2019. Vystoupení má mít dvě části: veřejnou a neveřejnou.

Nejsem věštec a vím také, že ani jeden věštec neví nic o svém osudu. Přesto si dovoluji předpokládat, že hlavními tématy bude tvrdá kritika neúspěšné realizace většiny národních projektů, nápověda k odstoupení jednotlivých byrokratů a osobností, které sabotují projekty a v neposlední řadě, reforma ústavy. Uvedené má mnoho společného se situací v ČR.

Úspěšné ruské národní projekty se týkají především oblasti infrastruktury a transportu. Ty jsou pod přímou kontrolou Kremlu. Současně jako potenciálně vysoko korupční nejenom v RF, projekty tohoto typu se těší přízni úřednické byrokracie a lobbyistů. Projekty v oblasti kultury, vědy, vzdělání, demografie, zdravotnictví a bydlení, abych jmenoval některé a méně korupční, byrokracie, neschopná ekologicky, efektivně a ekonomicky řídit projekty, je sabotuje a žádá o prodloužení lhůt plnění. Státní byrokracie RF se tak chová jako byrokracie jiných pseudodemokratických států: má obavy, ale nebojí se, premiéra, ani prezidenta.

Již povrchní hodnocení sabotáže v jakémkoliv společenském systému vede k výsledku, který lze krátce formulovat následovně: Jedná se o ne organizovaný, ale politický problém, jehož základ tvoří korupce jako princip formování elit a tudíž politický boj uvnitř mocenské třídy. Digitalizace státní správy, vyhrůžky úředníkům nebo optimalizace řízení projektů a procesů podle receptů západních a východních Guru problém ne(vy)řeší. Uvedené zamyšlení nad příkladem národních projektů RF lze proto aplikovat i v ČR. Nedávno zveřejněný seznam projektů, komentoval dokonce prezident Zeman ve svém Vánočním projevu.

Problém s národními projekty v současném politickém systému s krátkými volebními cykly spoluvytváří dilema a protiřečí, která se reprezentují v podobě konsensu elit s následným snížením tlaku na elity. Proto slyšíme chválo-zpěvy na výši minimální mzdy, důchodu a Bůh ví čeho ještě. Již méně slyšíme zpěv o státním rozpočtu, veřejném zadlužení a jeho snížení. Vnímaví mohou registrovat ticho, kdyby měla jít řeč o zájmech bohatých a nejbohatších. Proč? Zájmy bohatých a nejbohatších jsou pro mocenské elity opravdovým nebezpečím. V žádném případě to není volič, důchodce nebo pracující občan.

Kořeny dilematu moci

Jeden z kořenů dilematu moci představuje skutečnost: Mínění elit je pro moc důležitější než mínění veřejnosti. Veřejnost platí za takový vztah odcizením, nízkou volební účastí a protestními aktivitami s dosahem až na venkov. Tam došly i Miliony chvilek. Stále větší kontrola státního a bezpečnostního aparátu dokresluje obraz moderní společnosti. V ní dilema nedovoluje v předvolební době riskovat vztah s mocenskou elitou a jejími zájmy a začít s transformací politicko - hospodářského systému. Na druhé straně, prolongace nedotknutelnosti elit umožňuje sabotovat vývoj ve společnosti založený na rozumu. Strategické plány jsou vždy dlouhodobé. Proto nejsou a nebudou výhodné pro politické a finanční elity, jejichž hlavním zájmem je zůstat u moci a rychlé zbohatnutí. Jednou z mála možností ke změně v popsané situaci nabízí vnější ohrožení státu. S ním je všeobecně spojená personální revoluce ve státním aparátu a změna elit. Zkrocení současných elit (s několika občanstvími a rezidencemi v zahraničí) v globalizovaném prostředí, ve kterém korupce a kompromitování v podstatě rozhodují, kdo bude u moci, neumožňuje v systému založeném na expanzi, aby elity pracovaly na blaho státu a na blaho jeho občanů.

Proto mobilizace elit ve prospěch státu a veřejnosti při současné její demobilizaci představuje komplexní systémově politickou výzvou. Příkladem jedné z mnoha systémově politických výzev pro prezidenta Putina je privatizace.

Sběrbank

Současná Sběrbank vyrostla na základech a práci Sběrbank SSSR. Po rozpadu SSSR se banka přejmenovala na Sběrbank RF. Dnes je známa pod jménem Sběrbank a těší se důvěře veřejnosti. Její historie, včetně té poslední psané pod vedením Hermana Grefa (1964) a ve stínu činnosti ministra financí Antona Siluanova (1963) mluví za sebe: Sběrbank je monopolistou a klíčovým institutem finančního systému RF. Je provozovatelem sofistikovaného digitálního systému, vybudovaného z peněz spořitelů a účastníkem ruského platebního systému MÍR (http://mironline.ru/). Mír, řízený Centrální bankou Ruské federace (CB RF) od roku 2015 je dnes akceptován nebo zaváděn v UK, Francii, SRN a jinde ve světě. Méně známá české veřejnosti je skutečnost, že privatizace Sběrbank je životním snem pana Grefa, mimo jiné přítele šéfů Deutsche Bank. Ta ve stresu, pravděpodobně i z narušování pravidel regulátora v tichosti prodává velice drahá umělecká díla v pochybné naději, o které dnes nebudu psát. Zmiňuji se však o Sběrbank, která se t.č. nehodlá podřizovat ani regulátorovi finančního sektoru. Ten je současně akcionářem od 2007, roku tzv. národní IPO, To je název jednoho z mnoha triků kreativních neoliberálních privatizátorů.

12 let nikdo ve vládě a příslušných ministerstvech RF nemluvil o konfliktu zájmů (CB RF jako akcionář a současně regulátor), až teď, kdy stav hospodářství RF není nejlepší, tlak USA formou sankcí a exteritoriální jurisdikce roste, MMF se opět snaží radit RF jak dostat hlavu více nad vodu a realizace předem uvedených národních projektů kulhá a sabotuje se. Akcie CB RF by ráda převzala vláda, mající stále se snižující podporu veřejnosti. Jinými slovy: spořícím a věřícím v kvalitu banky je potřeba vzít i to málo, aby konečně mohla nastat změna režimu ve smyslu neoliberálů u moci a v jejím stínu. Šéfka CB RF paní Elvira Nabiullina navrhla kamuflovat privatizaci předáním akcií vládě jí preferovaným prodejem akcií vládě!

Cena akcií k prodeji podle tržního hodnocení banky se pohybuje ve výši cca 2,8 trilionů rublů (1 trilion je jednička a 18 nul), cena akcií podle hodnocení regulátora CB RF se pohybuje ve výši cca 72,94 miliard rublů (cca 1,05 miliard Euro). Lépe to vymyslí jen málokdo. Na tomto místě se nabízí zjištění: Nikdy v historii člověka nezaujalo tolik žen vedoucí místa v klíčových oblastech života. Nabízí se i otázka: Jsou to opravdu ženy s vyvinutým citem pro ochranu rodiny a států, nebo jsme obětmi iluzí? Otázka platí i pro ruskou poslankyni Oxanu Puškinovou. Ta nemá problém veřejně prohlašovat, že když RF nepodepíše zákon o domácím násilí (který je v RF a funguje lépe než doporučovaný RE a PACE, což dokazují statistiky), bude se muset ve Štrasburku ospravedlňovat! Ve vatě v Dumě a v zahraničí paní Oxaně nedošlo, že by měla zastupovat zájmy RF, a ne ospravedlňovat se. S takovými charaktery a dilematy se s přáním šťastného a veselého Nového (kalendářního) roku pomalu a jistě přibližuje, někde již oslavuje triumf falešné naděje nad zkušeností. Souhlasu netřeba.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele