V ještě nevyzbrojené Evropě žil Agnolo di Tura, autor Sienské kroniky. V ní popsal řádění moru ve městě Siena v roce 1348 takto: A lidskému jazyku je nemožné vylíčit tu strašnou věc. Vskutku každý, kdo nespatří tu hrůzu, smí být zván blažený. A oběti umíraly téměř ihned. Otékaly pod pažemi a ve slabinách a padaly k zemi mrtvy během řeči. Otec opouštěl dítě, žena muže, jeden bratr druhého; neboť tato nemoc, zdálo se, zachvacovala dechem a pohledem. A tak umírali. … A já, Agnolo z Tury jsem vlastníma rukama zakopal svých pět dětí. … všichni věřili, že je to konec světa.

Ano, mnozí věřili a i dnes věří v konec světa. To i proto, že si uvědomují převahu přírody nad člověkem, snažícím se poručit větru, dešti a přírodě i po té, co není schopen řešit politickou a hospodářsko-sociální krizi společnosti, ve které žije. Konec světa do Sieny nepřišel a nebyl ohlašován ani v nejznámějším díle reflektujícím středověkou morovou epidemii (1348 až 1353): Dekameron. Italský básník a novelista Giovanni Boccaccio (1313 – 1375) v souboru sta novel o lásce uspořádaných do deseti oddílů po deseti příbězích, nechal deset mladých lidí (7 žen a 3 muži) vyprávět o tom, jak utekli z města na venkov, zachránit se před morem ve Florencii v 1348. V úvodu Dekameronu je jeden z nejvýznamnějších a nejpodrobnějších popisů moru ve středověku, zvaného také černá smrt. Doporučuji si ho přečíst na dovolené.

České země zasáhla černá smrt jen okrajově. Podle kronikáře Karla IV, Františka Pražského (cca 1290 – 1353) první vlnu moru vytlačilo z Čech čerstvé a chladné povětří. Po ní byl v Čechách nějakou dobu klid, pravděpodobně díky suchým rokům. Ale již v roce 1356 se začala z malého ohniska v Hesensku šířit nová pandemie. Její kulminace v letech 1357–1360 a 1363–1366 zasáhla téměř celý svět, včetně Čech. To je bezpečně doloženo pro období 1357–1363. Tato vlna moru nebyla rozhodně vlnou poslední. V následujícím století se vracela ve zhruba dvacetiletých intervalech. Vídeňský mor v roce 1679 zasáhl v roce 1680 České země a vyžádal si cca 100 000 obětí. Poslední epidemie v Čechách a na Moravě (1713 – 1715) si vyžádala v Praze 12–13 000 obětí (cca ¼ obyvatel). Dnes jsme na tom ve srovnání s poslední epidemií velice dobře, co se týče přímých obětí. Mnohem horší to bude s obětmi politicko - hospodářských a sociálních následků epidemie nejenom v české kotlině, ale i v celé EU, vnitro-unijním a především v mezinárodním obchodě. To i proto, že současné elity se snaží léčit symptomy a ne příčinu. Mají strach před sociálními nepokoji, ztrátou moci a vyšetřováním s korupcí spojeným jednáním. Proto jednají podle pravidla: po nás potopa.

K potopě může dojít. To i proto, že v některých obdobích došlo k rychlému šíření moru. To vyvolalo spekulativní a ne vždy zcela prokázané hypotézy: Některé morové epidemie nebyly bakteriální podstaty, nýbrž virové. Svědčí o tom mnohé biologické důkazy. Např. poušť Gobi a západní Afrika figurují jako zimoviště čápů. Znamenalo by to, že sekundárním hostitelem morové blechy byl nejen člověk, ale i někteří ptáci. Podobně tomu může být i s koronavirem. Osobně se přikláním ke kombinaci: Příroda a lidský zásah do ní s určitým cílem elit. Proč?