Čas na stížnosti, útěchu a naději dozrává v Izraeli. Návštěva premiéra Izraele, Benjamina Netanjahu (1949) v Soči v tomto týdnu se týkala hledání možností, jak zmírnit bolesti Izraele. Ty nezmírní modlení, protože bolesti Izraele způsobují USA. Ty již předlužené, nepotřebují Izrael kvůli financím ani obraně. Proto mohla být prakticky poprvé v historii státu Izrael zneužita izraelská lobby v USA americkými politiky. Ti si (zatím veřejně) neuvědomují to, co izraelský premiér ví: role USA při novém uspořádání Blízkého východu bude s pravděpodobností hraničící s jistotou podstatně menší, než v minulosti. To se promítá již dnes do vztahu USA - Izrael. Výsledkem je skutečnost: Izrael se nespoléhá na USA, co se týče ochrany státu. S rostoucím nebezpečím rostou vojenské náklady a uvědomění si řadových občanů, že morálka není předmětem politiky. Nutnost hledat nové silné spojence dovoluje ignorovat i oficiální protokol návštěvy. Zmiňuji se o něm, protože se prezident Putin a premiér Netanjahu pozdravili venku, ale oficiální setkání v reprezentativním salonu zůstalo bez podání rukou. Co to znamená? Nabízím odpověď: Rusko zamíchalo svým konáním v Sýrii karty, které nejenom dovolují, ale nutí ke spolupráci s Iránem. Tady končí legrace pro Izrael. Proto přiletěl do Soči přímo z USA i šéf Mossadu od roku 2016 Yossi Cohen. Plánovaná délka (4 hodiny) jednání byla překročena. Tématem byl Irán a jeho již současná schopnost ovlivňovat, částečně i kontrolovat dění v Iráku a Jemenu. Premiér Netanjahu formuloval jasně s emocemi: Je to dobrá věc, že společně vítězíme nad IS, ale špatná věc je skutečnost, že tam, odkud vyženeme IS, vstupuje Irán. A Irán vyhrožuje zničením Izraele. Tím premiér naznačil, že hodnotí Irán podobně jako IS. Při takovém hodnocení Iránu prezident Putin mohl působit pouze jako psychoterapeut premiéra Netanjahu. Proto očekávám, že v krátké době dojde k opětovné návštěvě u Putina.

Čas dozrál i pro Vatikán. Ten vyslal vatikánského státního sekretáře kardinála Pietro Parolin (1955) do Ruska. Tam byl ve dnech 21. – 24. srpna 2017. Na programu měl setkání s ruskými katolickými biskupy, večerní mši svatou v katedrále Neposkvrněného početí Panny Marie v Moskvě, setkání s představiteli kléru a laiků, ale i s pravoslavným metropolitou Hilarionem z Volokalamsku (předsedou oddělení zahraničních vztahů Moskevského patriarchátu), s ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem a patriarchou Kirillem. Ve středu 23. srpna byl Pietro Parolin také v Soči. Setkal se tam s prezidentem Putinem po dlouhém jednání s premiérem Netanjahu. Zmiňuji se o této návštěvě, protože dokazuje, že Rusko není izolované, že v době trvajícího zhoršování vztahu mezi RF a USA, může duchovní diplomacie částečně nahradit tradiční. Snaha Ruska upoutat pozornost na nutnost zohlednění tradičních hodnot v nově se tvořícím světovém řádu, proto není marná. O vedlejších aspektech, ke kterým řadím problematiku Venezuely, upevnění vztahu s Itálií a zatím nezničenou schopnost Ruska integrovat mnohé religiózní minority nebudu psát. Jsou ale i věci, se kterými přiletěl kardinál Parolin do Soči, o nich se veřejnost dozví, až přijde čas. Ten se nedá ve vyspělém kapitalismu, ani v průmyslu 4.0 vyrobit. Ani v Arménii, kde se říká: v principu Ano. O čem hovořili a na čem se dohodli prezidenti Putin a Serž Sarkisjan, nevím. Mohu si ale představit, že následný spánek prezidenta byl více než zasloužený.

Ke klidnému spánku prezidenta přispívá skutečnost, že podle statistických údajů RF se v roce 2016 vrátilo do Ruska více než 150 tisíc Rusů, kteří emigrovali v 90 letech. Nevím, zda v tomto čísle jsou obsaženy vědci. Těch bylo v roce 2016 více než 1 tisíc. Mezi nimi světové špičky. Například Artem R. Oganov (1975),krystalografer, známý v oblasti predikce krystalických struktur a výrokem Budoucnost je jenom o těch, kdo v ní věří. Kromě návratů napomáhá klidnému spánku i squid.