Role exkláv a Maroka bude ještě větší také kvůli jižní hranici EU, vykupování času EU miliardami Euro, snaze rozdělit Libyi, a v neposlední řadě kvůli asociační dohodě EU s Marokem. Prohlášení španělského krále Filip VI. během zasedání NATO v Bruselu indikuje více (viz webové stránky královského domu): Aliance by měla i nadále hrát důležitou roli na jihu, což je region, který je pro nás zvlášť zajímavý a v němž jsou soustředěny některé bezpečnostní problémy, které nás nejvíce znepokojují, a to prostřednictvím politického dialogu a praktické spolupráce s našimi středomořskými partnery a prostřednictvím misí nasazených v Afghánistánu a Iráku, ve kterých je Španělsko aktivní.

Chytře zapomněl král připomenout rostoucí počet migrantů z Afriky na jih Maroka (města Tarfaya a Tah). Problém, který existuje (i dle TV a marockého tisku) je nutné posuzovat v kontextu blížící se konference (10. a 11. prosince v Marrákeši), o které jsem se zmínil v posledním příspěvkuČím je Čína opravdu nebezpečná a formálního přijetí dokumentu - Global Compact for Safe, Orderly and Regular Migration. Rostoucí počet států zpochybňuje podstatu dokumentu, který lze v podstatě srovnat směsí desatera Božího, principů učení Konfucia a Koránu. Chci věřit, že o problému sdělí více veřejnosti premiér Babiš, navštíví li Maroko v příštích týdnech, nejpozději však po ukončení konference a po přijetí dokumentu. Osobně se mi jeví, že rostoucí počet odpůrců dokumentu představuje jejich strach z následků globalizace pro voliče, možnosti octnout se v podobné situaci, ve které se nacházejí migranti, a v neposlední řadě z přípravy dokumentu reprezentanty států. Dokument totiž působí jako siréna a způsobuje sjednocení tzv. populistů a nacionalistů, a paniku, z čehož mají elity strach. Důležitou je a pro mne zůstává nezodpovězená otázka: Kdy a za jakých podmínek se stává stát EU nebo Evropy přistěhovaleckým?

Příspěvek píši v den zvaný Eid Milad un nabi – znám také jako Mawlid (Arabsky: mawlidu n-nabiyyi), neboli den narození Islámského propheta Muhammad. Narození se oslavuje ve 12-tý den třetího měsíce Islámského kalendáře (od Rabi’ al-awwal). V tomto roce je začátkem 20. a koncem 21. Listopad, dva dny po oslavách Dne nezávislosti (18.11). Během návštěvy Maroka, jsem měl mj. možnost vidět přicházející na oslavy do nově postavenéhoMausolea Mohameda V. jednoho z turistických lákadel hlavního města Rabat.

Mausoleum se nachází v blízkosti největšího minaretu na světě,Hassanovy věže, anglicky Hassan Tower, francouzsky Le Tour Hassan. Minaret se začal stavět 1195, je vysoký 44 m a přežil zemětřesení v 1755, které zcela zničilo s ním spojenou obrovskou mešitu.V katakombách mauzolea se nacházejí hrobky marockého králeMohameda V. a jeho dvou synů, krále Hassana II. a prince Abdallaha. Rabat je hlavním městem od roku 1912, patří do čtyř tzv. marockých královských měst (další: Meknes, Fés a Marrákeš, předražená turistická past, především ve srovnání s Essaouira, kde jsou obchodníci čestnější a zboží až 4x levnější, kde je nejzajímavější přístav Maroka, umělecká atmosféra a výborné pláže. Jižně od Essaouira se nachází nejlepší místo na surfování v Maroku - Sidi Kaouki). Moderní průmyslová centra jsou: Casablanca, Tanger, Udžda a Agadir . Pro snazší pochopení příspěvku nabízím krátký exkurz do novodobé historie, nebo doporučuji samostudium.

Evropský vliv na území Maroka výrazně zesílil v 16. a 17. století. Sultáni si své mocenské postavení snažili posílit podepisováním smluv s Francií. Jejich postavení však definitivně potvrdila až britsko-francouzská smlouva z roku 1904. V roce 1911 protestovala německá vláda proti francouzské politice v Maroku. Pro výstrahu vyslala do Agadiru dělovou loď Panter. Tato akce nazvaná Skok Pantera do Agadiru vyvolala mezinárodní krizi. V roce 1912, kdy se Maroko stalo francouzským protektorátem, německé hospodářské zájmy byly zabezpečeny, pobřežní část připadla Španělsku a Tanger se stal mezinárodním pásmem. 1919 vypuklo v částech držené Španěly povstání berberského kmenu Rifů, které pod vedením Abd al-Karíma vedlo k vítězství a vyhlášení Rífské republiky v roce 1921. V témže roce se povstání rozšířilo i do francouzské části. Následkem byla francouzská intervence 1925, potlačení povstání a v roce 1926 vzdání se Abd al-Karíma. Od té doby je dokumentována snaha Francie rozdělit obyvatelstvo uplatňováním zvláštní politiky. Výsledkem této politiky byly nepokoje začínající v roce 1930 a vedoucí ke vzniku protikoloniálního hnutí. Do jeho čela se postavil sultán Muhammad V., který byl 1953 donucen v důsledku uplatňování své národnostní politiky odejít do vyhnanství. Jeho návrat si vymohlo obyvatelstvo roku 1955. Evropské koloniální mocnosti nedokázaly udržet své postavení, 1955 byl zrušen francouzský protektorát a o rok později i španělský. V roce 1957 se Muhammad V. prohlásil králem. Od roku 1961 se vlády ujal král Hasan II. a v roce 1972 byla schválena nová demokratická monarchistická ústava.