Používám vědomě formu slovesa být - je a jméno v němčině z důvodu dvojitosti původu, života a významu Václava pro dnešek. Ten se dnes nabízí jako zrcadlo a spojení dvojitosti s mýty minulosti a přítomnosti. Nemám pochyb, že mýty budou doprovázet a krmit část historiků a národa i v představitelné budoucnosti. Život bez mýtů totiž neexistuje a prokazatelné poznání Václavova života je téměř nemožné. Proč?

Nedostatek spolehlivých dobových pramenů je kompenzován legendami. Těmi žijí národy, přestože ve své podstatě a s pravděpodobností hraničící s jistotou nebyly sepsány za účelem věrně a věcně zachytit život. V daném případě život knížete. Lid chce být klamán. Proto lze mýtus o Sv. Václavovi označit novodobě jako fake news. Hodnocení kvality legendy umožňuje její srovnání s informací pocházející ze sousedství. V případě Sv. Václava se nabízí historie Bavorska, Saska, ale i zprávy kronikáře, historika a mnicha benediktinského kláštera v Corvey, Widukinda (asi 925 – 975). Jeho rozsáhlé dílo Res gestae saxonicae sive annalium libri tres (Tři knihy o činech Sasů) vypravuje kmenové ságy. Ty pojednávají mj. bitvy saských pohanských předků proti Frankům, následné založení křesťanství a líčí, jak se Sasové stávají křesťany, porážejí ostatní národy včetně Franků a nakonec panují veškerému křesťanstvu. V podstatě lze tvrdit, že Widukind je ideologem německé východní expanze.

Vedle legend a písemných záznamů z historie existují archeologické a paleoantropologické prameny a výzkumy. Například ostatků Přemyslovců. Zástupně za mnohé se zmiňuji o výzkumu prováděném paleoantropologem, lékařem a profesorem Anatomického ústavu 1. LF UK Emanuelem Vlčkem (1925 - 2006). V roce 2018 mu Praha 5 udělila čestné občanství in memoriam. Používám střípkovité myšlenky a fakta, protože většinu poznatků o světcově životě je možné zpochybnit. Historiografie umí nabídnout jen nejasný obraz. Přesto dovoluje již od 10. století projevovat dvojí význam Sv. Václava: Jako světce vyznačujícího se křesťanskými ctnostmi a jako symbolu vládce, přemyslovské dynastie a ranního českého státu. Toto dvojí pojetí se objevuje po celou s ním spojenou historii až do současnosti. Tu také reprezentuje dvojitost: politická, hospodářská, občanská, hodnotová a další.

Podle pověsti byl Václav vychováván babičkou Ludmilou (svatořečena ve 12. století). Jako kníže, po porážce od saského a východofranského krále Jindřicha Ptáčníka (876 – 936, německy Heinrich der Finkler) dokázal zachovat suverenitu státu a založil rotundu sv. Víta. Byl zavražděn ve Staré Boleslavi v sídle svého bratra Boleslava I (915 – 972), zvaného ukrutný. Ten díky vraždě, o které kolují legendy, převzal vládu. Připomínám dvě: První staroslověnská legenda popisuje vraždu: V noci po hostině se spiklenci uradili s Boleslavem ve dvorci jednoho z nich, Hněvsy. Po ranním střetu obou bratrů, který se měl odehrát v bráně, přispěchal nejdřív Tuža a ťal Václava do paže. Václav se utíkal schovat do kostela. U dveří chrámu jej Tira a Česta ubili a Hněvsa probodl mečem. Druhá, Kristiánova legenda: Vrahové svatého mučedníka rychlou jízdou do Prahy pospíšili a všechny jeho přátele rozličným způsobem krutě zahubili a jejich děti zaživa do hloubi řeky Vltavy potopili.

Jaká by nebyla pravda o smrti Václava, skutečností zůstává jemu vzdávaná úcta jako svatý, připisovaná zbožnost (pěstování vína a obilí pro svaté přijímání, péči o chudé, nemocné, otroky a vězně, stavění kostelů, kácení šibenic, ničení pohanských svatyní), posmrtné zázraky a pozdější transformace uvedených vlastností do symbolu českého státu. Kodex vyšehradský, mince, pomníky, to vše a jiné mluví za sebe a indikuje vzdálenost, ve které se nachází současná česká společnost v politickém, hospodářském, občanském a hodnotovém smyslu.