Jan Campbell: Vliv náhod

Ti, kdo nevěří na náhody, jsou obyčejně silní v pozorování dějů, a v mnoha případech dokáží ukázat na jejich hlubší důvod, případně i řád. Nebo spojují svoji nevěru v náhody s náboženstvím. Skutečností ale je, náhoda nemá s náboženstvím nic společného. Náboženství je věc vymyšlená, lehce dokazatelná. Stačí kritický rozbor bodu 7, 8 nebo 9 desatera Božího zákona, čemuž odpovídají body 6,7 a 9 změněného Božího zákona schváleného papežem, a vše je jasné. Věřícímu je dovoleno nemyslet jasně. Neexistence a existence náhod, jak se to komu líbí, se řídí zákony, které mají svého autora, hierarchii, logiku a rozum. Následujících 7 příkladů, inspirovaných Ruskou 7, mluví za sebe. V závěru příspěvku se zmíním o jedné nerozluštěné záhadě, možná i náhodě.

1. Od roku 1492 do 1507 se Amerika nazývala Západní Indií. Proto při hledání cesty do tohoto koutu světa objevil Kolumbus náhodou Ameriku. Tento objev měl fatální následky nejenom pro její původní obyvatele. Během procesu evropské kolonizace bylo zabito přibližně 100 miliónů domorodců a zničena jejich kultura. Obě nahradil expansivní kapitalismus a demokracie. Generace nakažené těmito viry prodloužily a rozšířily proces staré demografické katastrofy do dalších částí světa. Dnes sklízíme plody této náhody.

2. 29. Května 1588 vyplulo 130 vojenských lodí tzv. neporazitelného námořnictva z Lisabonského přístavu do Anglie. Již v samotném začátku se výprava musela ukrýt v přístavu kvůli silné bouři a škodám na lodích, které vznikly během bouře. V kontextu zdržení, onemocnění námořníků a nedostatku potravinových zásob napsal Herzog Medina – Sidonia králi o svých pochybách v úspěchu mise. Král Filip trval na svém rozhodnutí. Celá výprava byla před, během bojů i po bojích s anglickými loděmi doprovázena především špatným počasím. Do Lisabonu se vrátilo pouze 60 lodí, ztráta vojáků – námořníků se udává mezi 30 a 75 % posádek všech lodí. Tisíce vojáků se utopili, nebo umřeli od zranění po návratu domů. Vše se podobá Bushově misi v Iráku a ohlášení jejího výsledku na palubě křižníku: Mission completed! Bohužel neřekl ale jak? Dnes již to víme. Žádná náhoda.

3. Ruský imperátor Pavel I poslal v roce 1798 svá vojska do Itálie a Švýcarska, aby potrestali Francouze za okupaci Malty. Vojska pod vedením Suvorova a Rimski – Korsakova se měla setkat v blízkosti Curychu. Během přípravy pochodu přes Švýcarsko použil podplukovník rakouského štábu Weireuter mapy, na kterých byly označeny neexistující cesty. Výsledkem bylo zpoždění Suvorova, porážka vojsk Rimski – Korsakova a prodloužení války Francouzů v Evropě o celých 15 let. Ironie osudu, možná náhoda, proslavila podplukovníka Weireutera ještě jednou. Opakoval totiž stejnou chybu při zpracování dispozic bitvy u Slavkova. Podobné shody vidíme při zpracování bitev o demokracii s pomocí barevných revolucí v zemích, jejichž mapy obsahují ještě nepostavené mapy k demokracii.

4. Pro Napoleona byl prohraná bitva u Waterloo výsledkem celé řady náhod. Před začátkem bojů se zhoršil zdravotní stav (hemeroidů) Napoleona. Proto nevedl bitvu, přijímal koupele a nemohl přímo hodnotit průběh bitvy a celkovou situaci. Současně nedorazila včas vojska maršála Gruši. Dodnes se spekuluje o důvodech tohoto zpoždění. Jednou spekulací je, že se maršál zabloudil. Pro tento příspěvek je podstatné, že existuje mnoho otazníků nad zdravotním stavem našich lídrů. Rusofobie, sankce a strach z voličů jsou pouze symptomy patologie nedovolující hodnotit skutečný stav společnosti z obrněných, ale z důvodů požadované transparentnosti, zasklených kanceláří. Nevidím pomocná vojska k záchraně ani na horizontu, ani za ním. Ani to není náhoda.

5. Rusko – Japonská válka je podobně plná náhodností. K nim patří například skutečnost, že již během prvních dnů války byly zničeny vlastními minami lodě Jenisej a Bojarin. Nikolaj II zapsal ve svém diáři: „29 ledna. Čtvrtek. Dnes byla jenom jedna špatná zpráva: minová loď Jenisej narazila na plavoucí minu, která loď zničila a zabila kapitána Stěpanova, 3 důstojníky a 92 námořníků. Strašná náhoda“. Podobná náhoda zničila i křižník Petropavlovsk. Na něm umřel admirál Makarov a mnoho dalších. Jeden z námořníků, kteří přežili katastrofu, později poznamenal: „Jaké pancéřování? Dodali by ještě jeden pár křižníků! Hlava upadla…“ V současné době lze sankce srovnat s minami potápějící vlastní hospodářské lodě a střelbou do vlastní nohy a noh voličů. Je to náhoda?

6. Jak začala oficiálně první světová válka, víme z knih a filmů. Historie atentátu je však plná náhod. K nim patří skutečnost jakou je neochota dvou spiklenců hodit bombu na auto Franze Ferdinanda. Bomba vržená Nedělko Čarbinovičem dopadla na střechu auta a spadla. Mezitím se ještě jeden spiklenec zastřelil v době, kdy auto císaře stálo celých deset minut. V neposlední řadě se auto císaře dostalo před kavárnu Delikatesy Morice Šilera také náhodou: Řidič jel jinou cestou. Na této cestě a také v kavárně, byl náhodou, Gavrilo Principe. Nedávná inferna způsobená teroristy, kterým se podařilo se zmocnit celého náboženství, nesou podobnou shodu okolností. Když něco má být, tak to bude. S náhodou, nebo bez náhody.

7. Film o zkáze Titaniku nabízí zábavu, produkci obrovský příjem, ale nepřináší nic, co by prokazatelně vysvětlilo příčinu potopení. Potopení Titaniku ve skutečnosti, to jest během noci s 14. na 15. Dubna 1912, si vyžádalo podle různých informačních zdrojů 1495 až 1635 obětí. Jediné co prokazatelně víme je, že hlídka na lodi neměla dalekohledy. Ty byly v sejfu, ke kterému měl klíče David Blair. Ten byl v poslední chvíli před vyplutím lodi odvolán z lodi a měl klíče u sebe. Víme také, že kapitán neobdržel žádné varování o ledovci. Proto víme, že Titanik vjel plnou parou do ledovce. Dnes je situace podobná. Inflace informací plně znehodnotila informaci jako takovou. Kapitáni společnosti nevědí, že intelektuálové se nacházejí ve stavu klinické smrti, mimo jiné kvůli reformám školství bez výchovy. Kapitáni nevědí, že jejich lodě jsou děravé, a potápějí se ve stále větším počtu atomizovaných individualistů. Ti jsou ochotni být pod kontrolou 24 h x 365 dní, akceptují omezení svobod a hladovějí po virtuálních hodnotách. Ruší tak varování o ledovci. Náhoda, nebo ne?

I tak může být formulována existence rukopisu tak zvaného Vojničova kodexu. Rukopis vznikl pravděpodobně někdy v první polovině 15. století. Neví se jistě, ale odhaduje se to podle radiouhlíkového datování inkoustu, kterým je rukopis napsán. Ten pochází v podstatě jistě z let 1400 až 1440. Celý rukopis tvořilo původně asi 116 pergamenových folií, z nichž 14 bylo ztraceno. Jednotlivé stránky mají rozměr 23,5 ×16,2 centimetru. Rukopis má formát tzv. "in octavo" neboli osmerka. Tento termín označuje knihy, u nichž byl vytištěný list třikrát přeložený. Při oboustranném tisku je to celkem 16 stránek. U Vojničova kodexu to neplatí beze zbytku. Kniha totiž obsahuje mnoho velkých archů většího formátu, které jsou poskládány tak, aby se do knihy vešly. Pokud se čtenář chce dozvědět více o Vojničově rukopisu a o alchymii, se kterou se tento rukopis spojuje, doporučuji knihu Alchymie a Rudolf II., nakladatelství Artefactum. Editoři Vladimír Karpenko a Rudolf Purš dali dohromady textově i obrazově to nejlepší, co v ČR kdy o rudolfinské alchymii vyšlo.

"Milovníky záhad asi nepřesvědčí nic," myslí si historik Karpenko. A pokračuje: "Ale rozhodně mi nepřijde nepředstavitelné, že v případě Vojničova rukopisu může jít o podvrh, nebo třeba žert." A nabízí příklad řádu rosekruciánů, tedy organizace, která funguje dodnes. Rosenkreuz je přitom podle nejlepšího svědomí historiků jenom smyšlenou postavou. Tento "cimrmanovský" příběh ze 17. století připomíná, že věci nejsou vždy tím, čím se zdají. Tato staro - nová pravda, která se vztahuje i na náhody, kterých bude více než dost i v roce 2016, by nás měla doprovázet po celý život.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.