Nemohou mít vlastní zkušenost, proto přejímají, věří, nebo se ptají. Nevím kolik je jich v každé kategorii. Vím ale, že existují, dostávám od nich dopisy z různých zemí světa. Patřím ke generaci, která začala navštěvovat školu začátkem padesátých let. V den, kdy to bylo možné, jsem obdržel řidičský průkaz. Ten mi umožnil jet v noci z 20. na 21. srpna 1968 autem mé přítelkyně, známým jako VW brouk, z Itálie do Čech. Cílem bylo přenocovat v rodném městečku, ve kterém měla Ema Destinová zámek. Můj pohled na svět byl v době, kdy se takzvaně pobírá rozum, formován rodiči, babičkami a základní školou.
Autoritu školy zosobňovala mladá, krásná učitelka ruštiny Dagmar Bělinová,dále vzdělaný, odvážný ředitel školy a houslista Karel Anton (vysvětloval mi ve 14 letech spiritualismus, historii britské královské rodiny, rozdíly mezi teorií a životem), ataké přísný, empatický učitel matematiky Rudolf Boháč. Byla to doba krátce po válce, ve které byl fašismus, jak se tenkrát zdálo, poražen jednou provždy. Dnes víme pravdu židovského přísloví: Vše je jinak. „Porážka“ zbytků vykořisťovatelských tříd, na Slovensku navíc i tzv. představitelů reakčního kléru, a vznik socialistického tábora v bratské jednotě se sovětským lidem dovolovala mnoha mladým a nezkušeným právem se počítat mezi nejšťastnější děti na světě - vždyť se bojovalo o mír! Narozeni do té nejšťastnější doby, říkalo se! Tuto idylu rušila vysílání rádia Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, dárečky a letáčky padající z balonů v pohraničí, věštící modré z nebe a zlaté časy svobody. Dnes víme: Vše je jinak. Abychom však pochopili, proč je dnešek takový, jaký je, trochu historie.

Jako mnohé, tak i současné války mají své kořeny spojené s USA. Tam, ve státě Missouri, na Westminster College, Fulton již 5. března 1946 oznámil Churchill o železné oponě. Rok po té, 5. června 1947, v projevu na Harvard university byl vyhlášen Marshallův plán. Oficiálně Plán evropské obnovy, anglicky European Recovery Program (ERP). ERP byl přijat Kongresem USA 3. dubna 1948 s cílem organizovaně zabezpečit americkou pomoc poválečné Evropě. Stačí porovnání s podobnými programy EU, aby jeden věděl, co znamená slovo organizovaně. SSSR a země východního bloku pod jeho taktovkounabídku odmítly. Proto byl plán omezen na západní Evropu. V letech 1948–1952 poskytly USA vjeho rámci pomoc ve výši přibližně 13 miliard USD, cca 190 miliard USD v cenách roku 2016. USA si touto hospodářskou pomocí zabezpečily hospodářský a vojenský vliv v Evropě. Jaký vliv si zabezpečuje EU svými programy? Získat vojenský vliv, zavádět pravidla morálky a hodnoty v politice nelze bez silné armády na místě. Proto vznikla Severoatlantická aliance, NATO (Organizace Severoatlantické smlouvy), podepsána 4. dubna 1949. Reakcí na její zřízení a Pařížské dohody umožňující v roce 1954 vstup SRN do NATO, odmítnutí vstupu SSSR do NATO a přijetí dokumentu MC 48 z 22. 11. 1954 o použití atomových zbraní bez ohledu na to, zda je SSSR použije, bylo založení vojenského paktu Varšavská smlouva (oficiálně Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci) podepsané 14. 5. 1955. NATO, na svém počátku více méně politické sdružení, změnila podstatně korejská válka. Ta podnítila vytvoření vojenské struktury pod dohledem dvou amerických velitelů. Slovy prvního generálního tajemníka Hastingse Ismaye bylo úkolem NATO udržet Ameriku v Evropě, Rusko mimo západní Evropu a Německo při zemi ("to keep the Russians out, the Americans in, and the Germans down").Tento úkol NATO a USA plní. Bude-li splněno přání Pentagonu, dostat co nejdříve malé atomové zbraně, které mohou ničit velkoměstské čtvrtě nebo celá menší města, bude úkol NATO plněn i nadále. Členský příspěvek NATO ve výši 2% HDP se pak ukáže jako drahý i proto, že nebude zajišťovat hospodářský, politický ani vojenský vliv členům NATO.

25. března 1957 byla podepsána Smlouva o Evropském hospodářském společenství (EHS) v rámci Římských smluv. Ty také umožnily založit Evropské společenství pro atomovou energii (EURATOM). Na základě Maastrichtské smlouvy se EHS transformovalo v roce 1993 do Evropských společenství tvořící tzv. I. pilíř Evropské unie. Po ratifikaci Lisabonské smlouvy (2009) Evropská společenství zanikla a právním nástupcem se stala Evropská unie (EU). Již tato fakta indikují, že se EU v současné formě nedožije mého věku. Setrvání, nebo rozvod s EU, budou v každém případě také drahou záležitostí. Že jsme v pasti, mnohým zatím nedochází. Je to naše vina, že nevíme, že Vše je jinak. Z národa znajících, se stal národ spekulujících a špatně myslících o sobě samém a druhých.

Mezi rokem1958 a rokem vstupu ČR do EU (1. května 2004) se odehrálo několik důležitých historických událostí. Dnes se omezím na 21. srpen 1968. Tento den nezůstane masovými médii zapomenut již kvůli propagandistickému potenciálu v době informační přípravy obyvatel na válečné tažení na hospodářském, politickém a nově tvořícím se hodnotovém poli. Zostřený třídní boj ve své stalinské podobě byl v mém mládí nahrazen bojem za překonání kultu osobnosti, ba i bojem za dodržování socialistické zákonnosti. Na západní straně to byl boj o životní úroveň, cestování a svobodu. Tento boj se transformoval do pokusů o revoluce, válek ve vzdálených krajinách a úpadku hodnot. Za vzpomínku stojí parafráze neposlušných žáků té doby. Jedna se týkala boje v Kongu. První sloka končila devótně … v Kongu se bojovalo, umíralo, aby se nám lépe žilo, přičemž druhá sloka zněla téměř protistátně: … mír bych přál, aby svobodné Kongo šlo od komunismu dál! Druhá mstila smrt. V daném případě Patrice Lumumby: Kasavubu vyletěl na Kubu - a Kuba mu dala na hubu! Takovým způsobem se vyjadřovala revolta mladých. Ve východním Německu se neposlušní němečtí žáci, jako například Alfred Willi Rudolf Dutschke (1940 – 1979), který 1957 odmítl výkon vojenské služby, dostal do rozporu s platnou ideologií NDR a jeho žádost o studium sportu byla 1958 zamítnuta. Ještě před vztyčením Zdi v roce 1961 proto přesídlil do Západního Berlína. V roce 1962 založil Dutschke v Berlíně radikální skupinu Subverzivní akce. Během studentské demonstrace proti červnové návštěvě šáha Muhammad Rezy Pahlaví v Západním Berlíně (1967) byl jedním policistou zastřelen student Benno Ohnesorg.

V této době eskalovaly konflikty mezi bulvárním tiskem na jedné straně a mimoparlamentní opozicí. Došlo k rozbití oken v nakladatelství Axel Springer a dalším „pouličním kraválům“. Studentská opozice, která v minulosti obvinila (a několikrát prokázala) Springerovo nakladatelství ze lží a z organizování kampaní, které později vedly mimo jiné i k atentátu na Dutschkeho, vyhlásila kampaň Enteignet Springer (zestátněte Springera). Dutschke zemřel 24. prosince 1979 na následky atentátu (trpěl epilepsií) z 11. dubna 1968. Lepší osud má doposud Joseph Martin Fischer (1948). Známý jako revolucionář Joshka, který nezakončil žádnou školu nebo vzdělání, o univerzitě nebo college nemluvě,se vychytraletransformoval do politika, člena Bundestagu (1983-1985), proslavenéhovýrokem Mit Verlaub, Herr Präsident, Sie sind ein Arschloch. Po té se stal ministrem, bohatým, 5x ženatým, důchodcem a poradcemglobální strategické společnosti Albright Stonebridge Group. Ta vede některé loutky i současné ČR. Dutschkeho přítelem a dalším z neposlušných, tentokrát z Francie, je Marc Daniel Cohn-Bendit (1945). Ten se stal v květnu 1968 mluvčím studentů v Paříži. Po vyhoštění z Francie, kde se narodil, byl aktivním členem v německé SDS a APO, patřil k tzv. Sponti-Szene ve Frankfurtu (nad Mainem) a vydával městský žurnál Pflasterstrand. S postupem času, získáváním zkušeností a vystřízlivění z falešných nadějí na změny ve společnosti s pomocí rozumu a bez násilí, se Cohn-Bendit transformoval do člena Evropského Parlamentu, kde zastával od roku 2002 dokonce funkci spolu-předsedy frakce Zelených / Evropské svobodné aliance. Dnes je z něj, podobně jako z Joshky, bohatý důchodce.