Po setkání s Varoufakisem si investoři v londýnské City museli evidentně oddychnout, neboť Marxem inspirovaný ministr financí představil plán, který se jich jednak netýká a jednak jeho základem je vcelku kreativní řešení založené na tom, že splácení dluhu bude navázáno na hospodářský růst Řecka. Jinak řečeno hlavní část dluhu, kterou Řecko dluží oficiální věřitelům - tedy členským zemím EU - by se převedla na nové dluhopisy navázané na tempo hospodářského růstu. Zároveň pak Řecko přislíbilo, že bude stále vytvářet tzv. primární rozpočtový přebytek (saldo mezi příjmy a výdaji bez úrokových plateb) a to ve výši 1-1,5 % HDP namísto současných likvidačních 4,5 %.

Nyní je tedy na oficiálních věřitelích v čele s Němci, aby zvedli hozenou rukavici. Ta přitom nevypadá tak politicky neatraktivně, neboť Řekové evidentně netlačí na seškrtání dluhu, což je v Berlíně zakázaná fráze.Je tedy vůbec něco, co by Němcům a spol. na Varoufakisově návrhu, který sám nazývá "chytré dluhové inženýrství", mohlo vadit? Pomineme-li eventuálně obavy z toho, že řecké statistiky a to třeba i ty o HDP se jim nemusí jevit jako nejpřesnější, tak hlavní principiální námitka může být ta, že oficiální věřitelé půjčují Řecku za mimotržních podmínek a tak mají mít právo alespoň trochu řecké vládě mluvit do toho, jak koncipovat hospodářskou politiku. Neboli řeč je o tzv. strukturálních reformách, z nichž některé dávají perfektně smysl a byly již částečně uskutečněny. Jde např. o již dosaženou racionalizaci přebujelé státní správy, kterou chce Syriza negovat tím, že hodlá nabrat tisíce pracovníků do veřejného sektoru zpět.