Útok na Írán veřejnost překvapil, v politickém světě se o něm prý dopředu spekulovalo. Vy jste čekal, že něco takového proběhne?
Útok na Írán jsem očekával. Jednak k tomu směřoval celý vývoj za poslední tři roky, jednak Spojené státy shromažďovaly v oblasti takovou údernou sílu, že bylo jasné, že k útoku dojde. Co jsem ovšem nečekal, byl rozsah a způsob útoku. Mám na mysli to, čemu se teď začalo eufemisticky říkat „dekapitace režimu“. Tedy vraždění íránských státních činitelů i s rodinami vzdušnými útoky. A k tomu navíc masivní bombardování dalších cílů bez ohledu na civilní obyvatelstvo, dost možná dokonce právě v úmyslu ho zastrašit.
Ve stínu útoku na Írán teď ovšem zanikají další akce Izraele v jeho bezprostředním okolí. Bombardování Sýrie a Libanonu, vyhánění Libanonců z domovů pod hrozbou, že budou ostřelovány, a okupace dalších území. Zprávy o Gaze se ztratily úplně. Přitom se krátce před současnými útoky scházela Trumpova Rada míru, původně založená údajně právě kvůli Gaze. Nikde jsem nezaznamenal, co se na jejím zasedání dělo.
Co znamená pro region, pokud na jednoho z klíčových hráčů zaútočily společně Izrael a USA?
Nic nového. Izrael by nemohl existovat bez bezvýhradné podpory USA. Když se podíváte na jeho velikost a počet obyvatel, od čehož se odvíjejí ekonomické možnosti vedení války, je očividné, že by to nemohl unést.
Během víkendu jsem přes různá hodnocení akce zaznamenal víceméně shodu na tom, že zabitý íránský duchovní vůdce Chámeneí byl postavou dost odpudivou, slovy Donalda Trumpa „jeden z největších zločinců dějin“. Pojďme si prosím tedy stručně představit, o jakou osobnost se jednalo.
Já bych to hodnocení politiků charakteristikami jako odpudivé osobnosti nebral až tak vážně. Ostatně pokud si vzpomínám, náš pan prezident onehdy tak nějak podobně označil i Trumpa, takže si moc nevyberete.
Chámeneí byl několik desítek let nejvyšším činitelem státu, jehož zřízení a ústavní systém je založený na úplně odlišném vidění světa, než jaké máme u nás. Íránským státním náboženstvím je šíitský islám dvanáctnické větve. Ten má dogma, že po smrti proroka Muhammada určil bůh dvanáct mužů, kteří měli stát v čele muslimské obce, respektive státu. Ten dvanáctý, imám Mahdí, zhruba před tisíci lety zmizel, ale stále žije ve skrytu. Objeví se opět na konci času, svede vítězný boj s Antikristem, přičemž mu po boku bude stát Ježíš, a nastolí království boží na zemi. Do doby, než to nastane, mají svět spravovat lidé nejlépe znalí islámských pravidel. Na první pohled to zní člověku z Evropy jako něco středověkého, ale v praxi to nakonec kupodivu není až tak odlišné. Znalci islámského práva fungují v íránském ústavním systému tak trochu jako aktivistický ústavní soud s velikými pravomocemi. Chtělo by to samozřejmě podrobnější výklad, na který není prostor. Nicméně Chámeneí byl produktem tohoto systému a jeho osobu je potřeba chápat v celém kontextu vývoje Íránu od poloviny dvacátého století, který ve svých šestaosmdesáti letech prožil a aktivně se na něm podílel.
Kromě státní funkce byl také významnou osobou pro milióny šíitských muslimů mimo Írán. Šíité dvanáctnické větve si totiž dobrovolně vybírají znalce islámského práva, jehož výkladu islámu pro praxi se podřizují a měli by mu také odvádět zvláštní poplatek. Chámeneí byl touto autoritou pro milióny lidí v Iráku, Libanonu, Afghánistánu, Pákistánu a v dalších zemích.
Psali jsme:
Zabití duchovního vůdce se jeví jako nejzásadnější moment operace, který Teherán několik hodin zatajoval a USA prezentovaly jako v podstatě klíčový cíl. Pojďme prosím vysvětlit ateistickým Středoevropanům, proč je takovou událostí zabití duchovního vůdce, když prezident coby hlava státu a další ústavní činitelé podle všeho stále úřadují?
Popírání Chámeneího smrti na pár hodin bych nepřeceňoval. Kdyby třeba při golfu náhle zemřel na mrtvici americký prezident, informace se nedostane na veřejnost, dokud jeho pravomoci spolehlivě nepřebere viceprezident, aby nedošlo k ohrožení národní bezpečnosti, k chaosu, pokusu o převrat nebo k něčemu podobnému.
Už jsem zhruba načrtnul, na čem je založen a jak funguje ústavní systém Íránské islámské republiky. To znamená, že prezident není hlavou státu, tou je právě duchovní vůdce. Prezident, který je zároveň předsedou vlády, a parlament přijímají a spravují stát „světsky“. Ale vedle toho a nad nimi jsou právě islámští právníci, kteří kontrolují, zda není tato správa v rozporu s islámem. „Ráhbar“, což překládáme jako nejvyšší duchovní vůdce, má kromě toho řadu významných pravomocí. Je mimo jiné i velitelem všech ozbrojených sil. Tyto pravomoci obvykle nevykonává přímo, deleguje je na další osoby, ale v každém případě je pro stát klíčovou osobou a podle ústavy musí být tato funkce obsazena bez prodlení.
Jeden z bývalých českých diplomatů v Teheránu poznamenal, že „vypadá to hezky, ale všimněme si, že opozice je naprosto živelná, bez výrazných postav, schopných převzít moc“. Kdo je vůbec dnes v Teheránu „opozicí“?
V Teheránu skoro každý, Teherán je převážně protirežimní. Ale je to tak, jak říká onen bývalý český diplomat, předpokládám, že to bude pan Kobza. Čistě politická opozice skutečně nemá v Íránu žádnou strukturu. Nejorganizovanější protivládní síly jsou národnostní menšiny, hlavně Kurdové, ale to nejsou struktury, které by mohly převzít centrální moc. Existuje široké spektrum vzájemně rozhádaných opozičních skupin v zahraničí, od Lidových Modžáhedů, což je organizace na pomezí levičácké sekty a teroristické skupiny, až po následníka trůnu, kterého teď cpou do popředí některé síly ze Západu.
Psali jsme:
Jako „americké řešení pro Írán“ je všeobecně vnímán příslušník rodu Páhlaví, sesazený v roce 1979. Jak reálné podle vás je, že by se stal lídrem země právě on?
Možné je všechno. Moc dobře si vzpomínám, jak jsem byl v říjnu roku 1989 pyšný na svou mimořádnou informovanost, když jsem jako jeden z mála věděl, že existuje nějaký Václav Havel, načež byl za dva měsíce jako mávnutím kouzelného proutku miláčkem celého národa. Někdejší korunní princ je v Íránu hodně populární. Většina populace už režim jeho otce nezažila, a i ti staří si ho často idealizují. Každý, kdo by ale přišel zgruntu měnit státní uspořádání, potřebuje podporu alespoň nějaké složky ozbrojených a bezpečnostních složek. Já taky nevidím nikoho, kdo by mohl okamžitě převzít moc, což ovšem neznamená, že třeba už dávno neprobíhají zákulisní jednání, právě třeba s někým s vlivem v armádě, aby se náhle objevil jako deus ex machina někdo, kdo bude postaven do čela státu.
Dovedete si představit nějaký „venezuelský scénář“ dohody USA s někým z vládních kruhů?
Zaznamenal jsem i názor, že jestli má někdo plán ve smyslu dalších kroků a politického řešení situace v Íránu, nebudou to USA, ale spíše Izrael. Jaké jsou vůbec izraelské priority ve vztahu k Íránu?
Naprosto ho zničit bez ohledu na to, co to udělá se situací v celém regionu. Pro Izrael byl Írán desetiletí skutečně hrozbou. Ne kvůli údajnému „jadernému holokaustu“, to byl jen obrat pro mediální propagandu. Írán je země s větší rozlohou než Německo, Francie a Itálie dohromady a s populací skoro sto miliónů. Proti tomu stojí Izrael s velikostí Moravy a s populací jako ČR.
Írán cíleně vytvářel v sousedství Izraele síť spojenců, aby Izrael drobnými, ale dlouhodobými gerilovými útoky obtěžovali a vyčerpávali. Jak Íránci, tak Izraelci přitom v takto strategických věcech neplánují od voleb do voleb, ale na dlouhá desetiletí. Íránci kalkulovali s tím, že takový tlak izraelské hospodářství dlouhodobě nezvládne, protože bude muset vydávat příliš mnoho peněz a lidských zdrojů na bezpečnost, klesne životní úroveň a pocit bezpečí, a židovští imigranti, kteří mají dvě či tři občanství, budou odcházet ze země.
Je paradoxní, že pro Írán přitom nebylo zničení Izraele nikdy primárním cílem. Jeho skutečným záměrem bylo postavit se do čela islámského světa. Jenže ten je ve své většině sunnitský, k šíitům chová přinejmenším nedůvěru. To, co by z Íránu udělalo miláčka všech muslimů, by bylo co nejvíce poškodit Izrael, který nenávidí všichni muslimové.
Írán v reakci vyslal střely nejen na Izrael, ale i na další země v regionu. Jak tyto zkušenosti, kdy hoří mrakodrapy v Dubaji, Kataru nebo v Bahrajnu a útokům čelí třeba i Saúdská Arábie, mohou ovlivnit budoucnost vztahů v regionu?
Íránci neútočí na tyto státy, i když s nimi třeba nemá dobré vztahy, útočí na americkou vojenskou přítomnost. O tom se snaží vlády těchto států zároveň diplomaticky ujišťovat. Všimněte si, že země Perského zálivu také nepodnikají žádnou odvetu, jen pasivně sestřelují rakety a drony, ale vůbec neuvažují o nějakém protiútoku. Nicméně dost může celou situaci ovlivnit uzavření Hormuzského průlivu pro přepravu ropy a zemního plynu. To by monarchie Zálivu poškodilo daleko více než trosky sestřelených dronů, které jim tam teď občas dopadnou.
Jak tento zásah ovlivní vztahy mezi velmocemi a rovnováhu na globální úrovni?
Nevím, v globální politice se nevyznám.
Můžeme očekávat „odvetu“ ve smyslu aktivizace radikálních buněk v Evropě?
Myslím, že íránské „radikální buňky“ v Evropě jsou urbánní legenda, něco jako černá sanitka nebo Pérák. Íránci v Evropě maximálně dokázali občas zavraždit nějakého exilového opozičníka. Proti židovským cílům dokázali útočit v Jižní Americe. Ale tam je úplně jiná situace, protože tam od devatenáctého století žije velká šíitská diaspora z Levanty a mají se o koho opřít. Na nebezpečnou teroristickou kampaň v Evropě nemají kapacity.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 6 čtenářů)
Souhlasíte s Petrem Pelikánem?
