Jan Dočekal: Sklo jako výjimečný, krásný předmět nové české elity nepřijaly

Formy definující vaši tvorbu připomínají konstruktivismus, purismus a funkcionalismus desátých, dvacátých a třicátých let minulého století. To jsou nádherné etapy moderní evropské architektury. Myslím, že ti, kteří míní, že byla pouze racionální, nemají pravdu. Ty stavby jsou tak dokonalé, tak formálně čisté a jednoduše krásné, že dokážou člověka rozechvět.

Může to být souzeno jako mé osobní bloudění. Přiznávám svůj nesdělitelný stav údivu a dojetí při dotyku hrany architektonické hmoty newyorských dvojitých věží, bílého kvádru Meierova Athenea nebo velkorysých smyslných křivek architektury Kenza Tange. Logika materiálu a stavby tvarů a vliv všech omezení funkcí moderní architektury jsou pro povahu mé práce příkladné. Hluboce ovlivňují budování mého sklářského tvaru, zejména skleněné nádoby.

Vy se svými brusem tvarovanými skleněnými objekty souzníte s geometrickými proporcemi oněch staveb, ale nejen s nimi, vaše sklo – vrtané kvádry, polokoule, ploché desky – jsou formálními miniaturami budov z kovu a skla. Vše bez dekorace. Ta nezískává nic z vaší přízně.

Onu Loosovu větu, odsuzující dekor jako zločin, jsem v mládí vnímal jako jeden z možných názorových konceptů. Později sílil vědomý důvod k volbě mých antidekorativních tvarových postupů. K minimalismu. Pocházím se selské rodiny. V 50. letech, před sociální katastrofou selské práce, jsem intenzívně prožíval zákonitosti života na vesnici. Ovlivňovaly mě základní „nedekorativní“ způsoby rozumného jednání. Vztah lidí k přírodním danostem, ke zvířatům a k funkčním předmětům. Tyto vztahy nebyly zatíženy planou dekorativností a plýtvavou mnohostí provázející dnešní společnost. Silný vztah jsem si odnesl k práci ruky a k řemeslnému výkonu. V tvarové řadě stále preferuji konzervativní trojici – mísu, vědro a půllitr.

V monografii vydané v roce 2001 ve Spojených státech jste se označil samotářem pohlceným problémy své práce. Skutečně jste sám se sebou, uvnitř uměleckořemeslného a duchovního zkoumání zvolených tvůrčích procesů a věcí s tím nutně souvisejících, nebo přece jen jde o podmanivý rituál?

Moje volba samoty pro práci se sklem a její potvrzení v onom textu sílila v čase. Původní práce v návrhářské profesi byla týmová. Návrh tvaru pro průmyslovou sériovou výrobu je složitý proces uvažování mezi autorem, technology a ekonomy. V tomto prostředí jsem pracoval sedmnáct let. Soutěživost a kompromisy, jako součást myšlení, jsem déle neunesl. Přechod do samoty vlastního ateliéru byl sice rizikový, ale i osvobozující. Řemeslná práce na skleněné nádobě v prostoru mé samoty je vedena jen v čisté řadě: ruka – nástroj – materiál – tvar. Společenský zlom v 90. letech utlumil vliv mé generace. Lačná aktivita mladých kolegů v oboru ještě více zvýšila pohodu mé samotářské volby. Okna ateliéru jsem uvažoval „zamřížovat zevnitř“, abych zcela přerušil svůj kontakt s nemravnou skutečností části nové společnosti.

Mluvme o rozdílech mezi přijímáním kvalitního českého skla zde a v bohaté cizině. Myslím, že ty rozdíly jsou markantní.

Co je to kvalitní české sklo? Je to jen část sklářské produkce, která se v Čechách vyrábí. Zapomeňme na to, co se zde nabízí k prodeji ze zahraničí jako dekorativní brak. Zůstaňme u skla vznikajícího v ateliérech sklářských výtvarníků. Výtvarná a řemeslná úroveň těchto skel byla zásluhou dokonalého školského systému vynikající. Skláři jsou profesionály – akademicky školenými malíři a sochaři. Jejich práce je ve světě respektovanou kulturní a ekonomickou hodnotou. Činností tohoto sklářského společenství, v kontrastu k autorům tzv. volného umění, byla vždy snaha o úspěšnou pracovní a společenskou konfrontaci se zahraničím. Od 70. let především se sklářským vývojem ve Spojených státech. Prvním představením mých skel na této scéně byla světová přehlídka skla v Corningu v roce 1979. Komentáře kritiků a nákup celé mé kolekce do sbírek muzea potvrdily můj názor na podobu řešení současné skleněné nádoby.
S rizikem musím vyslovit osobní názor. České ateliérové sklo se pro americký galerijní trh stalo novým zajímavým zbožím. Původ ze společensky tajemného prostoru východní Evropy dodával této produkci zvláštní exkluzivitu. Muzea, od Metropolitního přes Chicago a Boston, přijímala naše sklo do sbírek pro jeho kvalitu. Galeristé – D. Heller, F. Hampson a další – pro jeho komerční výhodnost. Ceny v 70. letech byly pro západní sběratele směšně nízké. Tragická je dnešní pozvolná únava z této exkluzivity, útlum české produkce a ústup českých autorů z mezinárodních sklářských aktivit. V českém prostředí zatím nelze hovořit o plnohodnotné muzejní dokumentační práci, ani o noblesní obchodní praxi galerijní. Chybí privátní nadšená spekulativní sběratelská činnost.

Kdy ona degradace uměleckořemeslné práce, vlastně výtvarného umění vůbec, u nás začala? A z jakých příčin?

Degradace řemeslné práce v moderní společnosti probíhá rafinovanou formou. Preference strojní výroby spotřebních předmětů, její produktivita a cenová výhodnost povýšily ekonomy a jejich myšlení do nedotknutelných společenských postavení. Řemeslná práce rukou se zvolna přenáší do programu zábavných turistických okruhů cestovních kanceláří. V obrazových reportážích médií, zejména televize, už nelze sledovat ruce pracující – tvořící. Převahu mají ruce rozevlátě diskutující, ruce hrozící a stále častěji ruce sepnuté příslušným policejním nářadím. Klasické sklářské řemeslné postupy – hutní tvarování, broušení, rytí a malování včetně jejich profesionální školní přípravy mizí. Ve výtvarné práci se sklem jsou nahrazovány postmoderními spekulativními postupy. Ty vedou současnou podobu sklářských tvarů od klasické nádoby k módním dekonstrukcím a kuriozitám.

Když bych se zeptal deseti náhodně potkaných občanů Žďáru nad Sázavou na jejich mínění o současné české kultuře, pravděpodobně devět řekne, že je, jak slyší a vidí v televizi, na vysoké úrovni. A když dám tutéž otázku devíti umělcům z Vysočiny, spokojen nebude žádný. A jak vy, pomyslně desátý v řadě?

Statisticky jsme zřejmě kulturní velmocí v evropském hodnocení. Navzdory tomu detailní místní úvahy jsou zahlceny nářky nad chudobou prostředků a zájmu. Zůstanu u obrazu a informací, které sdělují média lidem žijícím mimo kulturní centra. Vidím nerovnováhu v preferencích jednotlivých oborů kultury – umění. Silně je přeceňována kultura slova a obrazu. Divadelní a filmová mnohost je plýtvavá. Přeceňována je kultura populární hudby jako zahlcující zábavy. Přeceňována je kultura pohybu – sportu, s marnivou oslavou vrcholů a hořkostí zapomnění.
Společensky zůstává nedoceněna kultura tvaru – předmětu. Svět spotřebních předmětů je rozdvojen na sortiment exkluzivního značkového designu, který představuje pro devadesát procent společnosti karikaturu životních potřeb a funkcí, a na skupinu laciných předmětů záhadného původu, které jsou nabízeny ve velkoplošných bludištích nebo temných koutech městského prostoru. Oba typy nabízených předmětů rezignují na nadčasovost tvarových řešení a služeb. Naplnění základních lidských potřeb není pokryto konzervativními předměty standardní kvality. Ve většině je reklamou nabízena tvarová a materiálová módní kuriozita. Kvalitní hmotná kultura ve stylu někdejší kultury skandinávské je bez cílené společenské podpory. Z lidského životního prostoru navíc mizí předmět krásný, tak jak jej charakterizuje a postrádá ve své knize architekt J. Kaplický.

Umělci všech oborů a umělecká veřejnost představují dohromady jen nepočetnou, ale pro podobu společnosti důležitou menšinu. Žádná z politických stran ovšem neříká, že by ji k něčemu potřebovala.

Složitost otázky o místě umělce ve společenském a politickém prostředí uvedu na aktuálním příběhu. Připomenu nedávný souboj zástupců České republiky v EU o zachování klasických českých výrobků. Dominovaly olomoucké tvarůžky a rum. Nové české reklamní logo, tzv. bubliny, naplňované pojmy remoska, kostkový cukr, Jágr aj. jsou v tisku označeny jako chytré, sebevědomé a „mluvící“. Pojem české sklo, jeho národohospodářská hodnota, nemá v naší společnosti jediný podpůrný hlas. Sklo jako výjimečný, krásný předmět nové české elity nepřijaly a sklo jako kulturní tvar užitkový se propadlo mezi materiály krátkodobé služby, mezi plasty a silikon. Sklu přesto zůstává jedna noblesní a pokorná služba v našich životech. Tenká, čtyřmilimetrová skleněná tabule v našich oknech dodává našemu soukromí šálivý pocit bezpečí a ochrany před hrozbami okolního složitého bláznivého světa.

(*) Část rozhovoru vyšla k umělcovým sedmdesátinám v regionálním Žďárském deníku, celý text je v knize Jan Dočekal: Rozhovory 2005–2013, AMAPRINT-Kerndl, Třebíč, 2014.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami