V řadě každodenních situací si postačíme s textovými zprávami, maily a telefonáty. Nahrazují návštěvy, schůzky a jednání. Jsme ve spojení, ale reálný kontakt postrádáme. Školní či pracovní kolektivy ustupují ve prospěch distančních metod a tolik populární koncepce home office. E-shopy, kiosky a samoobslužné pokladny pomalu vystřídaly prodavačky. To, co předchozí generace považovaly za naprosto vrozené, je v současnosti vytěsňováno. Z mobilního telefonu si dnes lze snadno a rychle zařídit takřka cokoliv. Místo pár slov stačí pár kliknutí na displeji. Mezilidský kontakt se tak redukuje a ztrácí. Toto pohodlné „komunikační minimum,“ jež se stává standardem, si však nevyhnutelně vybírá i svou daň.

Moderní způsob života brání vzniku přirozených mezilidských vazeb, navazování interakcí. To má hlubší dopady. Netřeba zmiňovat, že žít virtuálně, a nikoliv reálně, zanechává své negativní stopy na psychickém zdraví, ale i kognitivním vývoji především dětí a mladých lidí. Nikdy v historii jsme nečelili tak vysokému počtu depresí, úzkostí či sebepoškozování a sebevražd spojených s pocity osamění, absence kontaktu. A to v časech, kdy tak často slýcháme: „Dělí nás jediná esemeska“. Je to paradox anebo ironie dějin?

Pomalu ztrácíme schopnost porozumět druhým, ale i se s nimi – jak se dnes módně říká – asertivně domluvit. Možná se slyšíme, ale vzájemně si nenasloucháme. Právě komunikační sítě zásadním způsobem pozměnily způsob šíření informací a myšlenek.

Díky sociálním sítím může své názory vyjádřit takřka kdokoliv, bez jakýchkoliv redakčních zábran, erudice, odpovědnosti či elementární komunikační etiky. Skutečnost, že na online platformách získávají bez potíží podporu radikální, nesmyslná, avanturistická či líbivá, dětinsky zjednodušující stanoviska se stala smutným obrazem naší společnosti. Snad i kvůli falešnému dojmu anonymity se debaty odehrávající se na internetových portálech staly vyhrocenými, siláckými, nebo spíše nabyly zcela vulgární a fanatické podoby.

Na takto fundamentální změnu ve společnosti musela reagovat i velká média. Racionální, věcné články v duchu relativně poctivé žurnalistiky „staré školy“ (i když si ji určitě nelze příliš idealizovat) pozbyly širšího zájmu. A ten je z komerčních důvodů naneštěstí nezbytný. Proto byl posun k dnes všudypřítomnému aktivismu, plytkosti a moralizování de facto nevyhnutelný. Jakýsi mesiášský komplex – ona potřeba korigovat uspořádání společnosti, který v sobě každá generace novinářů více či méně zdařile skrývá – se tak mohl naplno projevit.