V řadě každodenních situací si postačíme s textovými zprávami, maily a telefonáty. Nahrazují návštěvy, schůzky a jednání. Jsme ve spojení, ale reálný kontakt postrádáme. Školní či pracovní kolektivy ustupují ve prospěch distančních metod a tolik populární koncepce home office. E-shopy, kiosky a samoobslužné pokladny pomalu vystřídaly prodavačky. To, co předchozí generace považovaly za naprosto vrozené, je v současnosti vytěsňováno. Z mobilního telefonu si dnes lze snadno a rychle zařídit takřka cokoliv. Místo pár slov stačí pár kliknutí na displeji. Mezilidský kontakt se tak redukuje a ztrácí. Toto pohodlné „komunikační minimum,“ jež se stává standardem, si však nevyhnutelně vybírá i svou daň.
Moderní způsob života brání vzniku přirozených mezilidských vazeb, navazování interakcí. To má hlubší dopady. Netřeba zmiňovat, že žít virtuálně, a nikoliv reálně, zanechává své negativní stopy na psychickém zdraví, ale i kognitivním vývoji především dětí a mladých lidí. Nikdy v historii jsme nečelili tak vysokému počtu depresí, úzkostí či sebepoškozování a sebevražd spojených s pocity osamění, absence kontaktu. A to v časech, kdy tak často slýcháme: „Dělí nás jediná esemeska“. Je to paradox anebo ironie dějin?
Pomalu ztrácíme schopnost porozumět druhým, ale i se s nimi – jak se dnes módně říká – asertivně domluvit. Možná se slyšíme, ale vzájemně si nenasloucháme. Právě komunikační sítě zásadním způsobem pozměnily způsob šíření informací a myšlenek.
Díky sociálním sítím může své názory vyjádřit takřka kdokoliv, bez jakýchkoliv redakčních zábran, erudice, odpovědnosti či elementární komunikační etiky. Skutečnost, že na online platformách získávají bez potíží podporu radikální, nesmyslná, avanturistická či líbivá, dětinsky zjednodušující stanoviska se stala smutným obrazem naší společnosti. Snad i kvůli falešnému dojmu anonymity se debaty odehrávající se na internetových portálech staly vyhrocenými, siláckými, nebo spíše nabyly zcela vulgární a fanatické podoby.
Na takto fundamentální změnu ve společnosti musela reagovat i velká média. Racionální, věcné články v duchu relativně poctivé žurnalistiky „staré školy“ (i když si ji určitě nelze příliš idealizovat) pozbyly širšího zájmu. A ten je z komerčních důvodů naneštěstí nezbytný. Proto byl posun k dnes všudypřítomnému aktivismu, plytkosti a moralizování de facto nevyhnutelný. Jakýsi mesiášský komplex – ona potřeba korigovat uspořádání společnosti, který v sobě každá generace novinářů více či méně zdařile skrývá – se tak mohl naplno projevit.
Často se mluví o oligarchizaci českých médií. Nechci zpochybňovat, že vlastník má na mediální domy zahrnuté ve vlastním portfoliu nepochybně jistý – a někdy nemalý – vliv. Přesto si troufám nabídnout jiný pojem, který snad vystihuje transformaci domácích sdělovacích prostředků lépe. A je jím fraternizace. Právě utvoření těchto fraternitas, bratrství, v rámci redakcí je tím zásadním problémem. Ve většině masmédií se jistým skupinám sídlícím stejné přesvědčení podařilo plíživě ovládnout názorové rubriky, výlučně si přivlastnit publicistické žánry, ale nakonec i zpravodajství, v němž nemá mít světonázor či hodnotová orientace autora jakýkoliv prostor. Vrchol cynismu a pokrytectví pak představuje ona údajná objektivita, kterou se tak rádi zaklínají. Nejen z výše uvedených důvodů se proto obavám, že avizované a očekávané změny v sice nikoliv soukromých, nýbrž takzvaně veřejnoprávních médiích, nebudou mít natolik kýžený dopad.
Thomasu Jeffersonovi, jednomu z otců zakladatelů Spojených států, bývá připisován výrok: „Ten, kdo vůbec nečte bývá mnohdy vzdělanější než ten, kdo čte pouze noviny.“
V nynější době se bohužel až příliš mnoho lidí nechá řídit jednoduchými a mnohokrát tendenčními headliny, nadpisy a titulky. Typickým se stalo neustálé mediální lynčování a účelová snaha o diskreditaci těch či oněch. Málokdo se v takovém případě trápí tím, co dotyčná osoba skutečně řekla či napsala, či v jakém kontextu a době. Vystačí si s pouhou interpretací třetí strany. A to je příliš málo.
Málokdo umí docenit sílu slov, a tedy důsledně a pečlivě zvažuje následky jejich užití. Dnes se až příliš snadno a často žongluje s tak údernými pojmy jako jsou fašismus a nacismus, ale i válka – což je slůvko, které se vlastně bez jakéhokoliv významnějšího odporu stalo normální a přijatelnou součástí všeobecného diskurzu a našich každodenních slovníků. Někteří už otevřeně a nebojácně, možná i s jistým nadšením, mluví o třetí světové válce…
Pokud slova ztratí svůj skutečný význam, je smysluplná diskuse vyloučena. Snažme se proto jim ho navrátit. A v případě oněch neustále vznikajících neologismů se jej alespoň pokusme nalézt. Snažme se pochopit druhé a naslouchat jim. Máme přirozenou tendenci debatovat a hádat se o věcech, ve kterých nesouhlasíme. Třeba je načase začít mluvit o tématech, v nichž se shodneme. Třeba se ukáže, že naše neshody a ideologické příkopy nejsou ani zdaleka tak hluboké, jak se je někteří snaží líčit.
A možná – jak už údajně doporučoval 3. prezident USA – přestaňme číst jen ty noviny.
Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
