Zaujala například jeden skandinávský server zájemců o vše vojenské, nebo vyvolala debatu na muslimských stránkách, kde si jeden debatér postěžoval, že kdyby byl pachatel muslim, byl by označen za teroristu.
V Indonésii zas hned v titulku ubezpečovali čtenáře, že při tragédii nezahynul žádný indonéský občan.
Zvláštní pozornost věnovali události v sousedních zemích, například v Německu, kde třeba v bulvárním Bildu nabídli čtenářům velmi podrobné informace, snad až na to, že Uherský Brod umístili na mapě někam do Valašska.
Důvod, proč se tak děje, je zřejmý. Nejen že osminásobná vražda není v evropských poměrech – zatím – obvyklá, ale také proto, že atmosféra je po nedávných událostech v Paříži a poté v Kodani dosti zjitřená.
Informace o muži střílejícím na náhodné oběti vyvolá téměř automatickou představu teroristického útoku.
Podobně intenzivní zájem vyvolala i loňská vražda českého historika Jiřího Fiedlera, který se zabýval židovskými dějinami. To tehdy vedlo ke spekulacím, jestli jeho smrt nemá spojitost s jeho prací.
Opakuje se tak již dlouhodobá zkušenost, že Česká republika prakticky nemá šanci se do světových médií dostat jinak než kvůli nějaké negativní události.
Typické byly v tomto ohledu dvoje rozsáhlé povodně, ty na Moravě v roce 1997, které si vyžádaly pět desítek mrtvých, a později i ty v Čechách, které byly sice co do počtu mrtvých méně tragické, ale záběry na Prahu pod vodou oblétly svět.
Dotazy na to, co se vlastně děje, přicházely k mnoha Čechům od známých z ciziny také poté, co u pražského Národního divadla předloni explodoval dům kvůli unikajícímu plynu – opět po krátké fázi spekulací o možném teroristickém útoku.
Taková už je logika médií, které se zajímají o extrémy a o tragédie víc než o ledacos, co výsledně ovlivňuje životy lidí mnohem více než věci snadno popsatelné a dobře viditelné.
Zda je to chyba novinářů, jejich zaměstnavatelů nebo čtenářů, to nechme stranou.
České země samozřejmě přitáhnou pozornost také tím, pokud se jedná o různé kuriozity. Prezident, který umí nechat zmizet plnicí pero přímo před kamerou, případně prezidentský kandidát, který je potetovaný i v obličeji, to jsou záběry, které si žádná televize nenechá ujít.
Celá tato odvrácená tvář reality má však ještě příjemnější stránku. Totiž skutečnost, že hrozné věci se u nás vlastně neodehrávají. Česká republika je zaplaťpánbůh klidný, někdy snad až nudný kus světa, kde se neválčí, neřádí hladomor ani epidemie.
A tak nejhůře bylo možná před necelými dvěma lety v Bostonu, kde na známý maraton zaútočili dva čečenští teroristé. Někteří američtí čtenáři, nebo snad i novináři, si tehdy spletli Čečnu s Českem.
Kdyby to tehdy záviselo na některých horkokrevnějších debatérech, dostali bychom se do války s naším spojencem.
V případě středeční uherskobrodské tragédie se média jako BBC spokojila s popisem situace a konstatováním, že v Česku je podobná střelba velmi neobvyklá, ale že vlastnictví loveckých zbraní a lov s nimi je na venkově velmi oblíbený.
To ovšem třeba právě v Británii nikomu nepřijde jako něco nezvyklého.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
