Snad nikdo v Turecku nepotřeboval vyhrát tak jako premiér a zároveň předseda vládní strany AKP Recep Tayyip Erdogan. Tento velmi úspěšný a také velmi kontroverzní politik má za sebou mimořádně úspěšné desetiletí, v němž dal své zemi stabilitu, rychlý rozvoj, blahobyt a také novou národní sebeúctu.
Má ale také za sebou velmi těžký rok, během kterého se proti němu postavili liberálně smýšlející Turci v Istanbulu nebo přívrženci islámského vůdce Fetullaha Gülena, o jehož obrovském vlivu se spíše spekuluje, než něco určitého ví. Část Turků, zdálo se, má Erdogana už dost, zejména kvůli jeho autoritářským sklonům, kvůli postupné islamizaci veřejného prostoru nebo kvůli podivnému propojení státu se spřátelenými velkopodnikateli.
Za poslední měsíce se na veřejnost dostalo několik skandálů, které ukazují, že vládní strana, která má čistotu a neposkvrněnost ve svém názvu, je pravděpodobně značně poskvrněná úplatkářstvím a korupcí. Svědčit o tom měly nahrávky, které kdosi, snad lidé v Gülenových službách, pořídil a zveřejnil na youtubu a twitteru. Týkaly se dokonce i samotného premiéra, který na jedné z nahrávek má radit synovi, jak před policií uklidit peníze.
Erdogan, který se chystá letos v létě přesedlat z premiérského do prezidentského křesla a rovnou si zvýšit pravomoci, se ocitnul ve velmi choulostivé situaci. Pokud by veřejnost uvěřila, že jeho okolí, ba i on sám jsou zkorumpovaní, znamenalo by to konec jeho prezidentského snu, možná celé jeho kariéry. A to tím spíše, že rozsáhlé segmenty turecké společnosti pro Erdogana určitě hlasovat nehodlaly, od sekularistů z Istanbulu až po početné menšiny, jako jsou Kurdové nebo alevité, pro které není v současné koncepci „turectví“ místo.
Erdogan tedy zoufale potřeboval drtivé vítězství, aby se měl o co opřít. Stal se skoro zázrak a Erdogan, respektive kandidáti jeho strany AKP, dostali zhruba pětačtyřicet procent hlasů. Nejasná situace je jen v Ankaře, kde je vítězství kandidáta AKP velmi těsné, což Erdoganovi nebránilo v tom prohlásit se za vítěze.
Čím si vysvětlit takový triumf tolikrát zraněného bojovníka? Možná hned několika způsoby. Jedním z nich je fakt, že turecká opozice je slabá, roztříštěná a dlouhodobě oslabovaná nevýhodným volebním systémem. Sociálně demokratická CHP tedy přišla o obrovskou příležitost vrátit se na výsluní.
Erdogan také mohl těžit ze strachu Turků ze změny. Zatímco jeho éra byla dosti úspěšná a vyznačovala se stabilitou, řada obyvatel Turecka si pamatuje doby, kdy se na ulicích pořádaly statisícové protesty nebo se odehrávaly krvavé srážky – to vše v atmosféře obav z armádního převratu.
Erdogan tedy je především sázka voličů na jistotu, která je psychologicky zcela pochopitelná. Zdá se, že si premiér udržel oba hlavní zdroje voličských hlasů – zbožnou chudinu i novou islámsky orientovanou střední třídu, která svůj vzestup zažila až po roce 2003.
Jisté je to, že zapůsobila Erdoganova bojovnost, přesvědčivost a výřečnost, kterou uplatňoval během mnoha týdnů boje za vítězství AKP nejen v televizi, ale také na desítkách mítinků po celé zemi. To mimo jiné znamená, že v srpnu se Erdogan bude moci stát novým prezidentem, a protáhnout tak svou éru v čele země. Nyní však panují obavy, co to vše bude znamenat pro tureckou demokracii.
Už před volbami úřady začaly blokovat sociální sítě na internetu nebo zavřely televizi, která měla příliš kritické názory. Nyní Erdogan svým odpůrcům slíbil, že si s nimi vyřídí účty, přičemž použil svůj barvitý slovník, v němž hovořil o „teroristech“, „spříseženectví zla“ nebo o tom, jak pronikne „do doupat záludných spiklenců“.
Už před několika dny se konala tajná, ale poté prozrazená schůzka s veliteli tajné služby a ozbrojených sil, která se údajně také měla věnovat důrazné odpovědi premiérovým protivníkům. Vzhledem k tomu, že v Turecku proběhlo několik procesů s politickým podtónem, zejména proti údajným armádním spiklencům, nebo že se v posledních měsících Erdogan zbavil tisíců policistů a stovek soudců, neměl by se nikdo divit, až se začnou dít věci.
Turecká demokracie, přinejmenším v osobě stále ještě relativně mladého Erdogana, tedy vstoupila po létech pozvolné demokratizace do fáze, v níž je naopak demokracie ohrožena. Turecko je přitom jen jednou ze zemí, v nichž hlavní nebezpečí pro svobodu a demokracii nespočívá v totalitních ideologiích nebo v armádních převratech, ale v charismatických populistech, kteří demokratické struktury použijí pro svůj vzestup a pak je jakoby vytunelují – to se týká Venezuely, Ruska a možná nyní i Turecka.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
