Snad nikdo v Turecku nepotřeboval vyhrát tak jako premiér a zároveň předseda vládní strany AKP Recep Tayyip Erdogan. Tento velmi úspěšný a také velmi kontroverzní politik má za sebou mimořádně úspěšné desetiletí, v němž dal své zemi stabilitu, rychlý rozvoj, blahobyt a také novou národní sebeúctu.

Má ale také za sebou velmi těžký rok, během kterého se proti němu postavili liberálně smýšlející Turci v Istanbulu nebo přívrženci islámského vůdce Fetullaha Gülena, o jehož obrovském vlivu se spíše spekuluje, než něco určitého ví. Část Turků, zdálo se, má Erdogana už dost, zejména kvůli jeho autoritářským sklonům, kvůli postupné islamizaci veřejného prostoru nebo kvůli podivnému propojení státu se spřátelenými velkopodnikateli.

Za poslední měsíce se na veřejnost dostalo několik skandálů, které ukazují, že vládní strana, která má čistotu a neposkvrněnost ve svém názvu, je pravděpodobně značně poskvrněná úplatkářstvím a korupcí. Svědčit o tom měly nahrávky, které kdosi, snad lidé v Gülenových službách, pořídil a zveřejnil na youtubu a twitteru. Týkaly se dokonce i samotného premiéra, který na jedné z nahrávek má radit synovi, jak před policií uklidit peníze.

Erdogan, který se chystá letos v létě přesedlat z premiérského do prezidentského křesla a rovnou si zvýšit pravomoci, se ocitnul ve velmi choulostivé situaci. Pokud by veřejnost uvěřila, že jeho okolí, ba i on sám jsou zkorumpovaní, znamenalo by to konec jeho prezidentského snu, možná celé jeho kariéry. A to tím spíše, že rozsáhlé segmenty turecké společnosti pro Erdogana určitě hlasovat nehodlaly, od sekularistů z Istanbulu až po početné menšiny, jako jsou Kurdové nebo alevité, pro které není v současné koncepci „turectví“ místo.