V některých oblastech Česka se lidé musejí vyrovnat se stále řidšími grafikony meziměstských dopravců a o tom, že by se mohli dostat do práce za dvacet třicet minut, jako někteří lidé v Praze, si mohou nechat jen zdát. A konkrétně metro je pro ně ta věc, kterou mají jen lidé v hlavním městě a to ještě za peníze všech ostatních.

Tyto hlasy může každý Pražák snadno uklidnit. On na tom není zas o tolik lépe, pokud nejezdí do práce autem nebo nechodí pěšky. Kdo například v Praze trpí pocitem osamocení, krátký pobyt v pražských tramvajích a autobusech v něm rychle vzbudí touhu starých poustevníků odejít někam velmi daleko.

Pražské dopravní prostředky jsou totiž čím dál plnější a to i na takzvaných „páteřních linkách“, nedávném novém vynálezu, který měl zjednodušit cestování do centra.

Projet se například tramvají 22 znamená, řečeno s Šimkem a Grossmanem, stát na jedné noze, a to ještě ne vlastní – a to i ve všední den dopoledne, kdy už dávno není špička. Stejné je to na lince 5, na kterou navíc kdosi z Dopravního podniku zarputile nasazuje jen jeden vůz, asi aby se k sobě lidé mohli přátelsky tulit.

Páteřní linky také vedly k hromadnému vymření některých jiných linek, na které byli Pražáci zvyklí v průměru dvacet až sedmdesát let. To vše bylo doprovázeno zpřeházením tras, které zřejmě doporučili dopravnímu podniku psychologové.