O panarabské armádě se hovořilo na víkendovém jednání Ligy arabských států, která má více než 20 členů.
Jak se zdá, řada z nich je připravena se aktivně podílet na budování společných elitních jednotek, které by se skládaly ze 40.000 mužů podporovaných letectvem a námořními silami.
Je zřejmé, že by se jednalo o jednotky, které by mohly rychle čelit nějakému akutnímu nebezpečí. Na této politice se státy dokonce dohodly překvapivě snadno. Vysvětlení leží v nových okolnostech, za kterých se to všechno děje.
Jednak je tu nový fenomén, a to je bezprecedentní vyklizení blízkovýchodní scény ze strany Američanů, a dokonce jejich pokusy o navázání vztahů s Íránem, jejž Arabové obvykle považují za svého rivala.
To přimělo jejich dosavadní spojence, aby se snažili zaopatřit se samy.
Dále je to rozpad dosavadní podoby arabského státu a nutnost usilovat o větší zabezpečení stability uvnitř i vně vlastních hranic.
Rozvrat bývalých diktatur, jako je Irák, Sýrie nebo Libye, případně nutnost nahradit je diktaturou nového typu, jak se to stalo v Egyptě, podstatně proměnily Blízký východ.
S tím souvisí skutečnost, že staré i nové režimy čelí neobvykle silnému islamistickému náporu, nyní zejména ze strany Islámského státu.
A opět je zde patrná nepřítomnost nebo snížená role Ameriky, která dovedla zejména Saúdy, Iráčany, ale i Egypťany k vlastní aktivitě – jak proti ozbrojenému džihádismu, tak i proti různým odnožím Muslimského bratrstva.
A za čtvrté je to stále silnější boj na arabsko-íránské, respektive sunnitsko-šíitské frontě.
Snadná dohoda na vytvoření společných jednotek se odehrává v kontextu již probíhajícího společného boje asi desítky arabských států proti šíitským povstalcům v Jemenu.
Arabští politici nyní už zcela bez obalu říkají, že v Jemenu probíhá náhradní válka s Íránem, který podle jejich názoru záměrně destabilizuje tuto zemi.
Současným bojům v Jemenu totiž předcházely různé události v Iráku, včetně stržení tohoto státu do akčního rádia Teheránu.
Před Irákem se sunnité se šíity, respektive sunnitské arabské velmoci střetly s Íránem a jeho spojenci v Sýrii a před tím v Bahrajnu, čemuž předcházel také Libanon a nárůst moci proíránského Hizballáhu.
Tato nová arabsko-sunnitská koalice na svou stranu částečně získala také Pákistán a Turecko, i když tyto nearabské, převážně sunnitské státy mají své vlastní zájmy.
Arabské země však cítí, že v současné době se rozhoduje o podobě Blízkého východu na desítky let dopředu. Proto je bombardování šíitských povstalců v Jemenu plánováno nejméně na týdny a v Rijádu hovoří i o možnosti, že spustí pozemní operaci.
Zejména Saúdská Arábie je íránským postupem velmi znepokojena, a proto nasadila do bojů v sousedním Jemenu podle neoficiálních zpráv – přímo či nepřímo – až 150.000 vojáků.
Pokud tento boj Saúdská Arábie prohraje, bude to pro Írán nepochybně velkou vzpruhou. Nový král Salmán však má, jak se zdá, energie a odvahy dost.
To vše se odehrává na pozadí dalšího, v současné době diplomatického zápasu zemí, jako je Saúdská Arábie, proti dohodě Západu s Íránem o jeho jaderném programu.
Před nedávnem Saúdi varovali, že chystaná dohoda vlastně Teheránu dá vše, co si přeje, včetně možnosti vyzbrojit se nukleární zbraní, což prý povede k řetězovému vyzbrojování se atomovými náložemi v celé oblasti.
I to je však vlastně další krok k tomu, aby se arabské sunnitské země, nebo přinejmenším velká část z nich, zařídila po svém.
K zajímavým dopadům současné situace patří, že se sunnitské autokracie, jako je právě Saúdská Arábie, ocitly na stejné straně barikády jako Izrael. I ten se znepokojením hledí na pronikání íránského vlivu do dalších zemí oblasti.
Mizení Ameriky z blízkovýchodního dění se mezi tím snaží využít Rusko, které se snaží dodávat zbraně a průmyslové technologie do Egypta i dalších států.
Proto je neméně zajímavá také popuzená reakce saúdského ministra zahraničí, prince Saúda al-Fajsala, na zdravici, kterou jednání Ligy arabských států poslal prezident Vladimir Putin.
Ten popřál arabskému světu, aby se mohl rozvíjet bez cizího vměšování, čímž nepochybně myslel Ameriku. Princ Fajsal však v narážce na ruskou podporu syrského prezidenta Asada jasně odvětil, že takové přání považuje ve světle ruské politiky za pokrytecké.
V každém případě vidíme velký skok v emancipaci arabských vlád a států, i když ne nutně jejich společností.
Rozvrat bývalých diktatur, jako je Irák, Sýrie nebo Libye, případně nutnost nahradit je diktaturou nového typu, jak se to stalo v Egyptě, podstatně proměnily Blízký východ.
S tím souvisí skutečnost, že staré i nové režimy čelí neobvykle silnému islamistickému náporu, nyní zejména ze strany Islámského státu.
A opět je zde patrná nepřítomnost nebo snížená role Ameriky, která dovedla zejména Saúdy, Iráčany, ale i Egypťany k vlastní aktivitě – jak proti ozbrojenému džihádismu, tak i proti různým odnožím Muslimského bratrstva.
A za čtvrté je to stále silnější boj na arabsko-íránské, respektive sunnitsko-šíitské frontě.
Snadná dohoda na vytvoření společných jednotek se odehrává v kontextu již probíhajícího společného boje asi desítky arabských států proti šíitským povstalcům v Jemenu.
Arabští politici nyní už zcela bez obalu říkají, že v Jemenu probíhá náhradní válka s Íránem, který podle jejich názoru záměrně destabilizuje tuto zemi.
Současným bojům v Jemenu totiž předcházely různé události v Iráku, včetně stržení tohoto státu do akčního rádia Teheránu.
Před Irákem se sunnité se šíity, respektive sunnitské arabské velmoci střetly s Íránem a jeho spojenci v Sýrii a před tím v Bahrajnu, čemuž předcházel také Libanon a nárůst moci proíránského Hizballáhu.
Tato nová arabsko-sunnitská koalice na svou stranu částečně získala také Pákistán a Turecko, i když tyto nearabské, převážně sunnitské státy mají své vlastní zájmy.
Arabské země však cítí, že v současné době se rozhoduje o podobě Blízkého východu na desítky let dopředu. Proto je bombardování šíitských povstalců v Jemenu plánováno nejméně na týdny a v Rijádu hovoří i o možnosti, že spustí pozemní operaci.
Zejména Saúdská Arábie je íránským postupem velmi znepokojena, a proto nasadila do bojů v sousedním Jemenu podle neoficiálních zpráv – přímo či nepřímo – až 150.000 vojáků.
Pokud tento boj Saúdská Arábie prohraje, bude to pro Írán nepochybně velkou vzpruhou. Nový král Salmán však má, jak se zdá, energie a odvahy dost.
To vše se odehrává na pozadí dalšího, v současné době diplomatického zápasu zemí, jako je Saúdská Arábie, proti dohodě Západu s Íránem o jeho jaderném programu.
Před nedávnem Saúdi varovali, že chystaná dohoda vlastně Teheránu dá vše, co si přeje, včetně možnosti vyzbrojit se nukleární zbraní, což prý povede k řetězovému vyzbrojování se atomovými náložemi v celé oblasti.
I to je však vlastně další krok k tomu, aby se arabské sunnitské země, nebo přinejmenším velká část z nich, zařídila po svém.
K zajímavým dopadům současné situace patří, že se sunnitské autokracie, jako je právě Saúdská Arábie, ocitly na stejné straně barikády jako Izrael. I ten se znepokojením hledí na pronikání íránského vlivu do dalších zemí oblasti.
Mizení Ameriky z blízkovýchodního dění se mezi tím snaží využít Rusko, které se snaží dodávat zbraně a průmyslové technologie do Egypta i dalších států.
Proto je neméně zajímavá také popuzená reakce saúdského ministra zahraničí, prince Saúda al-Fajsala, na zdravici, kterou jednání Ligy arabských států poslal prezident Vladimir Putin.
Ten popřál arabskému světu, aby se mohl rozvíjet bez cizího vměšování, čímž nepochybně myslel Ameriku. Princ Fajsal však v narážce na ruskou podporu syrského prezidenta Asada jasně odvětil, že takové přání považuje ve světle ruské politiky za pokrytecké.
V každém případě vidíme velký skok v emancipaci arabských vlád a států, i když ne nutně jejich společností.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Český rozhlas