Schapiro se v mnohém podobá svému předchůdci Normanu Eisenovi. Není profesionální diplomat, ale blízký Obamův spolupracovník, spolužák a asi i přítel. Pro úspěšného právníka Schapira ovšem diplomatický post v Praze není žádnou trafikou pro kamaráda, ale dočasnou výzvou, než se po čase vrátí zpět do původního, mnohem lukrativnějšího oboru.

Schapiro je Eisenovi podobný také rodinnou historií. Část jeho předků žila v Praze a Schapiro se ke svým kořenům hlásí. Rozumí alespoň některým komplikacím a historickým zákrutám střední Evropy, ostatně Schapiro do Československa už jako mladík během 80. let dvakrát přijel.

Podobně jako v Eisenově případě byli jeho předkové židé. Eisenův i Schapirův pohled na novodobé dějiny našeho koutu světa je spoluurčen i jejich rodinnou zkušeností. Právě předválečné Československo v tomto ohledu vystupuje v jejich vzpomínkách jako někdejší ostrov tolerance. Schapirův děd se prý jmenoval Tomáš po prezidentu Masarykovi.

Dnes je však rok 2014 a Schapiro je novým americkým velvyslancem v Česku jakožto cizí zemi. Přijíždí v době, kdy se česko-americké vztahy dostávají ne snad do krize, ale přece jen zažívají určité ochlazení, zejména ve srovnání s minulým čtvrt stoletím.

Zejména 90. léta byla obdobím, kdy obě strany podlehly iluzi, že české země jsou ostrovem mimořádné a trvalé náklonnosti k Americe, a to i v politických kruzích.