Schapiro se v mnohém podobá svému předchůdci Normanu Eisenovi. Není profesionální diplomat, ale blízký Obamův spolupracovník, spolužák a asi i přítel. Pro úspěšného právníka Schapira ovšem diplomatický post v Praze není žádnou trafikou pro kamaráda, ale dočasnou výzvou, než se po čase vrátí zpět do původního, mnohem lukrativnějšího oboru.
Schapiro je Eisenovi podobný také rodinnou historií. Část jeho předků žila v Praze a Schapiro se ke svým kořenům hlásí. Rozumí alespoň některým komplikacím a historickým zákrutám střední Evropy, ostatně Schapiro do Československa už jako mladík během 80. let dvakrát přijel.
Podobně jako v Eisenově případě byli jeho předkové židé. Eisenův i Schapirův pohled na novodobé dějiny našeho koutu světa je spoluurčen i jejich rodinnou zkušeností. Právě předválečné Československo v tomto ohledu vystupuje v jejich vzpomínkách jako někdejší ostrov tolerance. Schapirův děd se prý jmenoval Tomáš po prezidentu Masarykovi.
Dnes je však rok 2014 a Schapiro je novým americkým velvyslancem v Česku jakožto cizí zemi. Přijíždí v době, kdy se česko-americké vztahy dostávají ne snad do krize, ale přece jen zažívají určité ochlazení, zejména ve srovnání s minulým čtvrt stoletím.
Zejména 90. léta byla obdobím, kdy obě strany podlehly iluzi, že české země jsou ostrovem mimořádné a trvalé náklonnosti k Americe, a to i v politických kruzích.
Byly to doby, kdy Václav Havel zažíval v americkém Kongresu ovace vstoje a kdy se mnoho Čechů na západní Evropu dívalo s určitou podezřívavostí, zejména co se týče schopnosti a odhodlání tamních států garantovat naši bezpečnost. O tom, že Rusko bylo před dvaceti lety vnímáno jednoznačně negativně, ani nemluvě.
Česko skutečně spojencem bylo, ovšem ne zcela oddaným. Nejde o to, že by jakýkoli stát, včetně České republiky, měl plnit americká přání, ale i v mezinárodních vztazích se projevovaly nešvary naší domácí politiky. Tedy zejména krátkozrakost, nekoncepčnost, neschopnost zaujmout jasné stanovisko a stranické hašteření.
Kritickými body bylo jednání o radaru v Brdech, nejasnosti kolem dokončení Temelína, který by chtěla dostavět jedna americká firma, a také nespokojenost amerických podnikatelů s korupčním prostředím u nás.
Mnozí zámořští byznysmeni přicházeli o zisky, protože vzhledem k přísným americkým zákonům nemohli konkurovat sporným obchodním postupům firem z jiných států.
Ostatně transparentnost českého byznysu a budoucnost Temelína budou patřit mezi důležitá témata i Schapirova působení v Praze.
Americký velvyslanec má ještě jeden důležitý úkol, a to přesvědčovat své české partnery, aby Praha více investovala do své obrany. Pro unavenou Ameriku je důležité, aby se její evropští spojenci více stavěli na vlastní nohy, i kdyby to mělo znamenat větší nezávislost jejich rozhodování.
To vše se však nedá odmyslet od celkové změny atmosféry. Česko se v současné době cítí v Evropské unii mnohem komfortněji a západoevropské spojence vnímá jako důležitější partnery, než tomu bylo dříve.
Také Rusko se, alespoň u části společnosti, a dokonce i politické scény dočkalo určité rehabilitace, a to i navzdory letošním událostem na Ukrajině a na Krymu. Není to však jen fenomén český, v menší míře bychom ho mohli pozorovat i v Polsku, v mnohem větší zas na Slovensku a v Maďarsku.
Do toho všeho zapadá výměna na postu ministra zahraničí, která je daná nejen výsledkem posledních voleb, ale i generační obměnou. V éře premiéra Bohuslava Sobotky, ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka a zejména jeho náměstka Petra Druláka se dost podstatně změnila optika, s níž Černín i Strakova akademie hledí na svět, a to nejen na Ameriku.
Zvláště to bylo patrné v souvislosti s proměnou důrazů české zahraniční politiky. Její priority byly pro zjednodušení označovány za „havlovské“. Šlo o podporu demokracie a prodemokratických hnutí, zejména ve vybraných oblastech světa.
S novou generací přišli ke slovu lidé, kteří demokracii a lidská práva nepovažují za univerzální koncept – to je ono pověstné „porozumění pro čínské hodnoty“, byť jde ve skutečnosti o porozumění motivacím čínské komunistické strany.
Nejde však o homogenní skupinu. V některých případech jde o ekonomické pragmatiky, kteří se domnívají, že podpora disidentů nám kazí exportní výhledy.
V jiných případech je revize „havlovské“ perspektivy motivována ideologicky. Lze se domnívat, že je dokonce latentně protiamerická. Snad je to i tím, že zkušenost generace narozené do začátku normalizace už není tak relevantní, oslaben je tedy i důraz na lidsko-právní dimenzi.
Česko je stále spojencem Ameriky, který se podílí na sankcích proti Rusku, dodává své jednotky do misí NATO a jeho armáda je sice podfinancovaná, ale kvalitní.
Není však už v situaci, kdy by na našem postoji mohl někdo stavět – pokud takový stav někdy existoval – a ubylo těch, kdo by Ameriku viděli jako předního spojence. Takový cit bychom v sobě asi našli teprve v okamžiku, že bychom potřebovali americkou ozbrojenou ochranu.
Američané změnu smýšlení české politické elity nebo její části v každém případě vnímají intenzivně. Andrew Schapiro o této proměně hovořil i na nedávném Fóru 2000, kdy Prahu v podstatě vyzval, aby dosavadní dráhu neopouštěla.
Je vlastně paradoxní, že až v listopadu pojede Bohuslav Sobotka do Washingtonu odhalit bystu Václava Havla, bude tak činit jako představitel vlády, která havlovskou éru v zahraniční politice ukončila.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
