Paradoxní je, že úmrtí Jiřího Fiedlera a jeho ženy Dagmar zaznamenala především bulvární média. A to ze dvou důvodů. Zaprvé proto, že v blízkosti Fiedlerových dříve na pražském sídlišti Stodůlky žil Miloš Zeman. A za druhé proto, že manželé Fiedlerové byli ve svém bytě zavražděni. Vždy vtipný pan prezident pak na dotaz novinářů ohledně tragédie v jeho čtvrti hbitě odpověděl, že „on to nebyl“.
A tak se Blesk nebo Nova paradoxně vyjádřily o historikovi Jiřím Fiedlerovi s mnohem větším respektem, když jejich reportéři hovořili o smrti významného vědce a milého člověka. Obojí zmiňuje každý, kdo - na rozdíl od prezidenta Zemana - Jiřího Fiedlera znal.
Budoucí historik se narodil v Olomouci v roce 1935. Velkou část svého života pracoval jako překladatel a redaktor nakladatelství pro děti Albatros. Vedle své práce měl Jiří Fiedler ještě jednoho koníčka - místopis a lokální historii. Ovlivnily jej prý dva zážitky – nacistická okupace Československa, a poté náhodný nález jidiš novin v době, kdy mu bylo patnáct. Tak dlouho se prý snažil text v jidiš rozluštit a přečíst, až se mu to podařilo.
Ačkoli nepocházel z židovské rodiny, začal se zajímat o židovské památky, a to v době, kdy se o ně pořádně nezajímali ani ti, kdo za to byli placeni - případně kdy byl jakýkoli zájem o cokoli židovského obezřetně pozorován bdělými orgány. To už se psala 70. léta, kterým Jiří Fiedler čelil jak bojem o záchranu paměti, tak i specifickým humorem.
Jak na stránkách New York Times vzpomíná americká historička Helen Epsteinová, Jiří Fiedler jí při prvním setkání šokoval svým politicky nekorektním vyjádřením, když řekl, že „zatímco někteří lidé se baví tím, že kouří a jiní přepadají malé holčičky v parcích, on objíždí zemi na kole a dokumentuje mrtvé Židy.“
Výsledkem této jeho zábavy byla dosud nepřekonaná a nenahraditelná kniha, která ovšem mohla vyjít až po listopadu 1989. Fiedlerovy „Židovské památky v Čechách a na Moravě“ jsou dosud vyhledávanou pomůckou pro všechny zájemce o pozůstatky po stovkách dnes již většinou neexistujících židovských obcí. Její autor při přípravě publikace shromáždil obrovské množství fotografií, archiválií, dopisů a dalších údajů, které by bylo obtížné posbírat a roztřídit i pro tým vybavený automobily, kopírkami a počítači.
Jiří Fiedler si vystačil s entuziasmem a odhodláním zaznamenat zanedbávanou část lokální historie, kterou považoval za minulost všech Čechů, nejen českých a moravských Židů. Kniha vznikla do značné míry v provizorních podmínkách, „v kradeném čase“, jak se v podobné souvislosti vyjádřil jiný český historik. Teprve v 90. letech se Jiří Fiedler mohl stát zaměstnancem Židovského muzea v Praze. Ani tehdy se nenaučil častému zlozvyku mnoha archivářů - totiž šetřit těžce nabytými informacemi a nechávat si je pro sebe.
Jiří Fiedler naopak pomohl každému, kdo jej požádal o radu a pomoc, nebo jí dokonce sám nabízel. Stejné to bylo i v posledních letech, kdy už byl v důchodu, blížil se k osmdesátce a staral se o svou nemocnou ženu. Je zbytečné dodávat, že žádný člověk, ale zejména ne lidé, jako byli Jiří a Dagmar Fiedlerovi, si nezaslouží tak tragický konec. Policie dvojí násilnou smrt ve Stodůlkách vyšetřuje a na řadu informací je stále uvaleno embargo. To se však nemusí týkat skutečnosti, že v Praze žil, působil a zemřel člověk, jako byl Jiří Fiedler.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
