Podle obou se vracíme zpět před listopad 1989. Avšak z jiných důvodů. Tvůrci obou proudů jsou u kořene pamětníci roku 1989, jejichž polistopadové osudy do značné míry určují míru emocí. Věřit bychom tak úplně neměli ani jedné straně, obě odkaz listopadu a 30 svobodných let nemístně politizují. O „levici“, osobách, které z nás dělají kvůli éře Babiše a Zemana nevyléčitelné komunisty a morální odpadlíky, se dá říci, že tento odkaz dokonce zneužívají.

O čem se nehovoří

Oba naznačené příběhy sdílí významné popření. „Chvilkaři“ se v analýze minulosti soustředí výhradně na náš vnitropolitický příběh. Prakticky zcela ignorují jakékoli civilizační nebo zahraničněpolitické posuny, které se nejpozději od vstupu do EU a posléze s migrační krizí promítají do české politiky. Pokud se vůbec vrací až na začátek 90. let, spíše jsou k české transformaci kritičtí. Z morálních důvodů, pochopitelně. Pak je velký skok časem a následuje bezpečné přistání do éry Andreje Babiše a Miloše Zemana, prezidenta. Ti podle nich systematicky zneužívají politickou moc, vládnou autoritativně, vedou nás na východ, nejsou elitní, vládnou s komunisty a tím vším nás u napůl vyvedli mimo demokracii.

Také pohled zprava je v konečném důsledku naplněn zásadními obavami z návratu předlistopadových standardů. Zatímco podle zastánců morální kritiky uplynulých 30 let je vše v pořádku například s ohledem na naše členství v EU, respektive nemluví se o tom, pro jejich oponenty je zase charakteristické mlčení o podstatných bodech domácí české politiky. Transformace byla úspěšná, jsme nejlepší z bývalého východního bloku, máme se dobře, jen se bojíme si to přiznat. Pak už jen skok přes propast času přímo do časů facebookové cenzury, politické korektnosti, unijních regulací, genderistů a klimatiků. Demokracie ubývá, mizí, ale u nás doma zásadnější politický problém není.