Bez ohledu na konkrétní okolnosti případu z rumburské nemocnice, které v tuto chvíli neznáme a ani znát nemůžeme, zastávám názor, že diskuse o euthanasii by ještě velmi dlouho měla zůstat čistě filosofickou a neměla by se posouvat do oblasti právní. Minimálně tak dlouho, dokud české zdravotnictví nesplatí jeden ze svých největších dluhů, a to zajištění kvalitní péče o umírající.
Naprostá většina obyvatel ČR by si přála zemřít v domácím prostředí, přesto cca 70% lidí umírá každoročně v nemocnicích. I z těchto lidí se jen velmi malé části dostane kvalitní a komplexní paliativní péče, vč. psychologické. Čeští lékaři mají většinou tendenci, která je ovšem podmíněna i úhradovými mechanismy ze zdravotního pojištění, „léčit“, tedy usilovat o zlepšení zdravotního stavu i v situaci, kdy je prognóza de facto beznadějná. Neumí sdělovat pacientům jejich skutečnou situaci a dokonce k tomu stále občas vybízejí i příbuzné („neříkejte babičce, že umře, bude to tak pro ni lepší“).
Není potom divu, že je umírání považováno za cosi tabuizovaného, jakoby ani nešlo o přirozenou součást lidského života. Obrovský respekt si zaslouží všichni, kdo stáli u zrodu českých hospiců, vč. hospiců domácích (ale i oddělení paliativní medicíny v nemocnicích) a kdo v nich odvádějí úžasnou práci. Je však třeba si přiznat, že stále fungují částečně navzdory systému zdravotnictví a jeho financování, nikoli jako jeho integrální a samozřejmá součást.
Dokud zdravotní pojišťovny nebudou mít povinnost každému pojištěnci v řádu jednotek dní zajistit dobrou paliativní péči (v hospicu či doma podle vlastní volby), dokud bude Cesta domů odkázána na dobročinnost, dokud se studenti medicíny nebudou skutečně učit, kdy je na místě přejít k paliativní péči a jak to umírajícím sdělit, do té doby jsou myšlenky na právní zakotvení euthanasie jako standardní možnosti pro nevyléčitelně nemocné lidi, jen projevem ignorace umírání jako přirozené součásti lidského života.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: pravybreh.cz
