Bez ohledu na konkrétní okolnosti případu z rumburské nemocnice, které v tuto chvíli neznáme a ani znát nemůžeme, zastávám názor, že diskuse o euthanasii by ještě velmi dlouho měla zůstat čistě filosofickou a neměla by se posouvat do oblasti právní. Minimálně tak dlouho, dokud české zdravotnictví nesplatí jeden ze svých největších dluhů, a to zajištění kvalitní péče o umírající.
Naprostá většina obyvatel ČR by si přála zemřít v domácím prostředí, přesto cca 70% lidí umírá každoročně v nemocnicích. I z těchto lidí se jen velmi malé části dostane kvalitní a komplexní paliativní péče, vč. psychologické. Čeští lékaři mají většinou tendenci, která je ovšem podmíněna i úhradovými mechanismy ze zdravotního pojištění, „léčit“, tedy usilovat o zlepšení zdravotního stavu i v situaci, kdy je prognóza de facto beznadějná. Neumí sdělovat pacientům jejich skutečnou situaci a dokonce k tomu stále občas vybízejí i příbuzné („neříkejte babičce, že umře, bude to tak pro ni lepší“).

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: pravybreh.cz