Skutečnost, že pan generál vstoupil do komunistické strany právě v roce Charty 77 je ostuda nejen pro něj, ale pro celou vládu, kde s výjimkou bývalého ministra kultury Jiřího Bessera žádní komunisté nejsou a nebyli. Tato i minulá pravicová koalice si dokonce na svém antikomunismu zakládá, prosadila zákon o III. odboji a odškodnění odbojářů, vznikl ústav pro zkoumání totalitních režimů, varuje se před účastí komunistů v krajských koalicích. Představme si, jak by pravicová opozice křičela, kdyby bývalého komunistu prosadila na funkci ministra obrany levicová vláda.

Další věc je, že ministr obrany je voják a dokonce generál a taktéž je pravda, že takový postup premiér Petr Nečas, jsa ještě stínovým ministrem obrany, přirovnával k Libérii a ministr zahraničí Karel Schwarzenberg k různým latinsko-americkým zemím. Vojenský puč nám opravdu nehrozí, ale je to podstatná vada na kráse, je to věc stylu, který se v západních demokraciích už dávno nenosí. To, že někdo svlékne uniformu a stane se civilem den před jmenováním na věci, nic nemění.

A u nás je to dvojnásobný problém stylu, protože ministra vnitra - tedy dalšího představitele toho, čemu se říká silové ministerstvo - máme zase policistu, resp. plukovníka a to přesto, že pro ministerstvo vnitra představují věci policejní sotva polovinu agendy, je to jinak hlavní úřad, který řídí v této zemi celou státní správu.