Historické zastavení první: Galut – zdroj tragických událostí židovské historie
Izraelské království o 1 880 roků zpět, z pohledu dnešního života „dávnověk“: Druhé celožidovské povstání proti římské nadvládě (po vzpouře Izraelitů a následnému zničení Druhého chrámu a válce Kitos) se odehrálo v období 132-135 o.l. pod vedením Šimona bar Kochby. Jednou z příčin povstání byl plán císaře Hadriána přestavět Jeruzalém na město Aelia Capitolina a na místě zničeného Chrámu postavit Diův chrám.
Do čela povstání se postavil Šimon bar Kozeba, který díky přispění rabína Akivy získal širokou podporu. Se Šimonem se pojilo mesiášské očekávání a získal nové přízvisko bar Kochba (Syn hvězdy). Po porážce povstání byl přejmenován na bar Koziba (Syn lži). Zprvu bylo povstání úspěšné – podařilo se dobýt Jeruzalém a velkou část Judska. Římanům, s jejich vojenským potenciálem a velkolepým zázemím, se podařilo situaci ovládnout a za dva roky zvítězit. Stalo se tak 9. den měsíce Av.
Výsledky války v r. 135 byly pro Židy zničující a zásadně ovlivnily jidiškajt: Zahynulo 580 tis. židovských bojovníků, císař Hadrián definitivně zapověděl Izraelitům Jeruzalém i celý Erec Jisra'el. Zakázal praktikovat judaismus i vlastnění Tóry. Jeruzalém pojmenoval Aelia Capitolina, na Chrámové hoře se tyčit nejvyšší římský bůh Jupiter, druhá socha zpodobňovala císaře Hadriána jako imperátora. (sochy jej netěšily dlouho, rok poté císař umírá.)
Hadrián rozhodl z Judska a Samaří vymazat židovskou identitu a nechal oblast přejmenovat podle Pelistejců (Felištejců - Filištínů) na Syria Palaestina.
Galut trval neuvěřitelných 1 813 roků. Od této chvíle kráčeli Izraelité světem jako minorita, jako páriové, bez vlastního státu, vždy buď trpěni, nebo milostivě ochraňování, podle okolností a soudobé situace. Pro dobrý příklad tohoto jevu můžeme zaskočit nedaleko od Erec Jisra'el, na Arabský poloostrov, do doby krátce po vzniku islámu:
Historické zastavení druhé: Židé za dob chalífy Umara: méněcenní, ale ochraňovaní
Území dnešního Jemenu získala muslimská armáda bez boje v r. 629, 3 roky před Muhammadovou smrtí. Židům se podařilo přesvědčit druhého chalífu Umar 1. o své nepostradatelnosti a získat právní postavení v tehdejší společnosti, i když jen jako méněcenní, jako dhimmah. Status quo byl později, v r. 897, pevně zakotven smlouvou se zakladatelem šíitské zajditské dynastie:
„… Židovským komunitám v Jemenu od r. 897 je dáno právo na existenci a důstojnost, dokud se tohoto práva sami nezřeknou s podmínkou platit jizya. …“.
Smlouva někdy platila a někdy zase ne – podle okolností a názoru imáma, který byl u moci. Až do 14. století byla situace převážně příznivá, až na období 1165 až 1192, ve kterém rozpoutal imám Abd-al-Nabi vlnu nucených židovských konverzí k islámu. Ještě později se začaly používat nejrůznější ponižující opatření, známé i z jiných oblastí (edikt O latrínách, edikt Gezarat ha Yetomim = konverze židovských sirotků na islám a další). Restrikce vyvrcholily v r. 1679. Jemenský vládce imám Ahmad ibn al-Hasan, známý jako al-Mahdí (1620-1681) vypověděl celou židovskou komunitu z hlavního města Sana'a a dalších měst (39 tis. osob) do močálové oblasti Mawza. Před vyhnáním se organizovaně bouraly synagogy, pálily svitky Tory a vylévalo synagogální víno. Galut v Mawze trval „jen“ 2 roky, skončil smrtí imáma Ahmada v r. 1681. Pro jemenské Židy měl však zničující následky. Kruté podmínky a malárie způsobily smrt 70% komunity. Po návratu do Sana'a museli založit novou čtvrt, jejich původní, uvnitř městských hradeb, byla zabrána Araby. Galut Mawza těžce postihl i jejich spirituální život.
V novověku, např. kolem r. 1920, obývali Izraelité v Jemenu cca 320 sídel v počtu cca 60 tisíc duší. Ve vesnicích žili v těsném sousedství s muslimskými sousedy, ve městech tvořili oddělené městské čtvrti. Se vznikem státu Izrael v r. 1948 a následnou Válkou za nezávislost se politická situace v Jemenu tragicky zhoršila (pogromy, vraždy, ničení majetku ap.). Projektem „Létající koberec“, resp. „Na orlích křídlech“ bylo leteckým mostem do Izraele přepraveno 48 tis. jemenských Židů.
Přítomnost – evropští Židé po útocích v Paříži a Kodani
Židé už od středověku hledali u místních vládců ochranu před náboženským útlakem. Každý z panovníků se k judaismu a jeho tradicím choval s jinou dávkou tolerance, pochopení, nenávisti nebo xenofobie. Dnes představitelé židovských obcí ve Francii, Dánsku, Nizozemsku i Německu proklamují, že jejich vlády by jim měly zaručit bezpečnost a zajistit, že nebudou nikým pronásledováni. Současně odstraňují mezuzy ze svých veřejí a muži odkládají kipy ze svých hlav.
Konkrétní reakce se dostavila: v pařížské čtvrti Marais - Le quartier juif – je kolem synagog v Rue des Tournelles nebo rue Pavée k vidění více policistů s automatickými zbraněmi než samotných Židů. Policejní vozy ostentativně parkují v Amsterdamu před Portugalskou synagogou i před Muzeem Anny Frankové. Antverpy posílily státní policii o vojenskou jednotku, která židovskou čtvrť hlídá. (ale v Praze ředitel Židovského muzea opakovaně a stále marně žádá státní policii o trvalou asistenci. „Nejdřív musíme mít důvod“, oponují. „Kolik si přejete mrtvých?“, ptá se autor).
Jidiškajt - židovský život, byl možný téměř vždy a všude. V Palestině za římské vlády, v přísně muslimském Jemenu, ve varšavském ghettu, dokonce i v Terezíně za nacistů se tajně pořádaly přednášky a koncerty. Přítomnost policie může západoevropským Židům poskytnout dočasný pocit jakéhosi bezpečí. Ale scházet se v hlídaných synagogách nemá nic společného s veřejným životem v rámci vlastní náboženské identity.
V Evropě žijí 2 miliony Židů. Vrací se západoevropská židovská komunita do dob emancipace, do pozice chráněnců? Je podobnost s muslimským pojmem ahl ad dhimma (lidé pod ochranou) jen náhodná? Je osud jemenských Židů ojedinělým úkazem v židovské historii? Osud trpěných a ochraňovaných závisí na přízni vládce, protektora, co však jeho nástupce, nezmění názor? Židé jako objekt „úřední péče“, jíž neleží na srdci blaho Izraelitů, ale škody, které by vznikly, kdyby se jim něco stalo …
Ptáme se „proč?“. Jednou z odpovědí je vzestup evropského antisemitismu
Nárůst antisemitismu dosahuje v současné době úrovně před začátkem druhé světové války. Islamizací západní Evropy získal antisemitismus nové zdroje. Evropská pravice a ultrapravice se orientuje na imigranty a muslimy. Neskrývanému antisemitismu se dnes daří tam, kde žijí evropští muslimové.
Shromáždění na podporu Gazy v létě 2014 se v několika evropských městech zvrhly v řízené antisemitské demonstrace. Na pařížském předměstí Sarcelles, s početnou židovskou komunitou, jsme mohli pozorovat stovky arabských a severoafrických mladíků. Vykřikovali protiizraelská a protižidovská hesla. Nejčastěji skandovali „Smrt Izraeli“. Popelem lehl největší lokální košer obchod a židovská lékárna.
Ještě horší situace vznikla na pařížském náměstí Place de la Bastille. Demonstranti, za pokřikování „smrt Židům“ a „Hitler měl pravdu“, útočili na židovské obchody a jejich majitele. Červenec a srpen 2014 by mohl být počátkem francouzské Křišťálové noci.
Protesty ve stejném období a podobném duchu (bez ničení židovských nemovitostí) se odehrály i v Německu, obývaném komunitou z Turecka. Dav skandoval „Hamás, Hamás, - Židé do plynu“. Izraelský velvyslanec v Berlíně Jakov Hadas-Handelsman situaci přirovnal k roku 1938.
Evropa, přiléhavě přezdívaná „hrob Židů“, je proti vší logice téměř celá protiizraelská, výjimku tvoří jen Česká republika. Nejen bulvární, ale i „důvěryhodná“ a veřejnoprávní evropská media, např. britská BBC nebo německá ARD, informují o událostech v souvislosti s izraelsko-palestinským konfliktem tendenčně, prakticky každá agenturní zpráva o státu Izrael je zaujatá a negativní. Nelze se divit poloze evropského veřejného mínění, takto medii účelově a dlouhodobě ovlivňovaného.
Současný názor mnoha Francouzů „když útočí na židy, nás aspoň nechají na pokoji“ je ověřenou cestou do pekel. Neboť nebezpečí pro Židy je nebezpečím i pro všechny demokraticky smýšlející občany. Aktuální antisemitismus přímo ohrožuje i základní hodnoty demokracie a osobní svobody.
Politická korektnost nebo zbabělost? (pojmenovat problém pravým jménem)
Barack Obama, François Hollande a další politici mají jednu věc společnou: mluví o pařížském útoku jako o „extrémním terorismu“, „nenávisti zabijáků“ „útoku na svobodu projevu a svobodu tisku nebo ohrožení klíčových prvků naší liberální demokratické kultury“. Proklamace jsou jako vždy politicky zcela korektní, tudíž zcela odtržené od reality.
I mainstreamové centristické strany reagovaly po celé Evropě na masakr v redakci Charlie Hebdo téměř jednohlasně - zdůrazňují multietnickou podstatu společnosti, zaštitují se multikulturalismem, odmítají masakr spojovat s islámem a už vůbec ne s imigrací. Přestože pachatelé prokazatelně vykřikovali „Allahu Akbar“ či „Pomstili jsme Proroka“. O radikálním islámu v souvislosti s útoky v Paříži nebo Kodani nezaznělo z Bílého Domu nebo Elysejského paláce ani slovo. Zato François Hollande se nechal slyšet, že „tito teroristé a fanatici nemají nic společného s náboženstvím islámu“. Je zajímavé, že takto mluví François Hollande, prezident téměř jednoho milionu francouzských Židů. Ale vysvětlením budiž existence i 7 milionů francouzských muslimů.
Útěk ze staré Evropy
Jen v uplynulém roce se do Izraele vystěhovalo téměř 7 tisíc francouzských Židů a předstihli tak v počtu imigrantů za rok 2014 i souvěrce z Ruska a Ukrajiny. Izraelská Netanya připomíná kavárnami, bagetami a croissanty víc jihofrancouzské Nice než izraelské město. Nejen v kavárně La Brioche na náměstí Nezávislosti uslyšíte jen a jen francouzštinu. Počet francouzských Židů ve Svaté zemi přesáhl 160 tisíc, místní úřady evidují další desítky tisíc zájemců zvažujících imigraci.
Nejen útoky v Paříži a Kodani, ale i nárůst antisemitismu vedou evropské Židy k úvaze o emigraci do Izraele, kde se však obavám z terorismu zcela nezbaví. Neboť mnozí z těch, kteří emigraci podstoupili nebo jsou již na cestě, nehledají ani tak bezpečí jako možnost žít veřejně jako Židé, což je v západní Evropě stále těžší.
Společné postižení politiků západní Evropy – klasické strkaní hlavy do písku – má dlouhodobý trend a jeho důsledky nemohou být jiné než negativní. Myšlenky k opuštění Evropy stále častěji evokují evropští politici svou neochotou nazvat věci pravým jménem.
Má-li Evropa překonat současný antisemitismus a islamistický terorismus, musí bojovat za hodnoty, které považuje (považovala) za důležité. Ale nejdřív musí pojmenovat nepřítele. Protože přes všechny politicky korektní proklamace a ujišťování je interpretace islámu tou zásadní a nepřekonatelnou překážkou bezpečného evropského života. Evropské Židy, až jim bude způsob života v Evropě neúnosný, vítá otevřená náruč státu Izrael. Kam ale půjdou Evropané, z nepřijatelného dusna islamismu, multikulturalismu a falešných pseudohumanistických proklamací? Kam půjdou odpovědní lidé založit rodinu, aby měli alespoň pocit, že přivedou děti do tradičního a kulturního prostředí? Podívejme se na mapu světa – kolik je na ní míst, která můžeme považovat za přátelská, bezpečná a s kulturní „evropskou tradicí“. Nadpis mého zamyšlení měl raději znít „Evropané, quo vadis“.
Daniel Schueftan, izraelský akademik a ředitel Centra pro studium národní bezpečnosti Haifské univerzity prohlásil: „Evropa je nemocná oblast řízená nemocnými lidmi“. V dnešních souvislostech s ním nelze než souhlasit.
Autor článku je analytik oblasti Blízkého východu.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
