Jan Opravil: Iljičovo obočí

Soudruh Leonid nejprve palácovým převratem odstranil svého předchůdce Nikitu Chruščova a ujal se vlády. Tehdy, v roce 1964, jej prý v Moskvě považovali za mladého liberála, který vnese do sovětské reality nový svěží vítr. No, vyvinul se a byl pak svým represivním přístupem bližší spíše Stalinovi, než Chruščovovi. Věčné mládí si zachovával pouze na oficiálních fotografiích, publikovaných při každém jeho životním jubileu. Zajímavé je, že ruské zdroje poněkud zpochybňují datum Brežněvova narození. Přesto k 19. lednu na sebe vždycky nechával věšet různé metály, nezastavil se ani před Zlatou hvězdou Hrdiny Sovětského svazu. Dopřál si ji, věřte nebo nevěřte, čtyřikrát (1966, 1976, 1978, 1981), pokaždé pochopitelně uprostřed hlubokého míru. Dosáhl tím rekordu v počtu udělení exkluzivního řádu, který měl a má takovou prestiž, že jej údajně pro sebe dlouho odmítal dokonce Josif Džugašvili-Stalin. No, a jak bylo pro našeho Leonida Iljiče nakonec snadné, zařadit sebe na první místo!

Prvního srpna 1975 podepsal tenhle nositel největšího nadočí na světě v Helsinkách Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě; nedávno jsme tedy opět zapomněli na výročí, již 41. Spolu s ním dokument signovaly zástupy vrcholných státních představitelů. Konkrétně se jednalo o 32 evropských zemí, Spojené státy a Kanadu. Československou socialistickou republiku reprezentoval její prezident Gustáv Husák. Ten se prý ve Finsku pokoušel kontaktovat amerického prezidenta. Odpovědí mu však byla věta, kterou by si měli zapamatovat všichni kolaboranti: „Veškeré záležitosti, týkající se Československa, jsme již projednali s panem Brežněvem.“ V Bílém domě úřadoval tehdy Gerald Ford, jenž ve Finsku tak trochu sklízel ovoce Nixonovy diplomacie, a jeho ministrem zahraničí byl zkušený Henry Kissinger. Do Závěrečného aktu se Západu podařilo zahrnout tzv. Třetí koš, souhrn závazků na poli lidských a občanských práv.

„Pan Brežněv“ asi pozvedl obočí, nakonec však neměl problém. V Helsinkách mu šlo o jiné věci. Sovětský svaz – minimálně v euroatlantickém měřítku, ale fakticky celosvětově – se od nynějška měl stát nepominutelným činitelem. Podepsaný dokument jednak definitivně uzavíral poválečnou etapu a potvrzoval výsledky druhé světové války včetně následného uspořádání, v němž Rusové ovládali svůj „socialistický tábor“. Za druhé – a tohle bylo nejcennější a pro Brežněva to mělo obrovský význam – Svaz sovětských socialistických republik ani jeho nejvyšší představitel nemohli být vynecháni z řešení jakýchkoli závažných politických či mocenských problémů v Evropě. Leonid Iljič věděl, že se tímto svým úspěchem zapisuje do učebnic. Z pohledu dějin Ruska to bylo poprvé, kdy se dokonce největší konkurenční velmoc, Spojené státy americké, zavázala ke spolupráci v krizových situacích. Věčně zakomplexovaná východní mocnost dosud nikdy nedosáhla takto vysokého stupně diplomatického uznání na mezinárodní scéně. Žádný její vůdce nesahal výše. Definitivně tak měl být potvrzen statut supervelmoci pro bývalého „obra na hliněných nohách“.

Po letech víme, že Leonid Brežněv z Třetího koše přece jen jisté obavy měl. Sovětské politbyro záležitost podrobně projednávalo, ministr zahraničních věcí Andrej Gromyko, veterán s nedostižnou praxí ve svém resortu, byl požádán o vyjádření. Neviděl žádné riziko: My si přece podepíšeme co chceme a dodržovat budeme také jen to, co my budeme chtít. – Jako bychom slyšeli dnešní ruské představitele! Některé konstanty se nemění, ať se konkrétní osoby střídají, jak chtějí. Leonid nebo Vladimír. První se domníval, že si v létě 1975 zajišťuje místo v historii; druhý snad také, v roce 2014. První se šeredně spletl. A druhý?

Československá nezávislá scéna přijala Helsinky 1975 s podivením, zejména když „Mezinárodní pakt o občanských a politických právech“ a rovněž „Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech“ rutinně prošly Sbírkou zákonů. Tehdy se těm lidem ještě ani neříkalo disidenti. Přečetli si „Třetí koš“, který právě vstoupil do závazné vnitrostátní platnosti jako každý jiný zákon, a porovnali jej se svou životní situací, v níž často nemohli sehnat práci, už vůbec ne kvalifikovanou, jejich děti byly diskriminovány při vstupu na střední nebo vysoké školy, telefony odposlouchávány, všemožné policejní šikanování se stalo denní rutinou. Několika z nich ten kontrast začal vrtat hlavou, ale do důsledků vše dotáhli především Václav Havel, Pavel Kohout a skupina aktivistů kolem nich. Abychom nikoho nešidili, na první „chartistické“ schůzce v bytě Jaroslava Kořána se prý sešli výše jmenovaní s Jiřím Němcem, Zdeňkem Mlynářem a Václavem Vendelínem Komedou (Petr Uhl uvádí také účast Pavla Landovského a Svatopluka Karáska), nelze však opomenout výrazný vliv myšlenek (nepřítomného) filosofa Jana Patočky. Havel konzultoval bývalého ministra zahraničních věcí Jiřího Hájka, který jako odborník na diplomacii pochopil potenciál tématu a účastnil se dalších schůzek, na nichž se vedle Uhla připojili i Ludvík Vaculík, Pavel Bergmann a pak další. Havel napsal text petice, kolegové „novodisidenti“ jej pak výrazně upravili a dali mu finální podobu.

Každý ze signatářů dobře věděl, do čeho jde

Stále se traduje, jakoby Charta byla podepisována prý v hospodách, náhodně na ulici a podobné nesmysly. Ve skutečnosti každý ze signatářů dobře věděl, do čeho jde. Vlastní rukou napsal kartičku, většinou s textem: „Souhlasím s Prohlášením Charty 77 z 1. 1. 1977,“ podpis, jméno, profese, adresa. Takový systém mimo jiné komukoli umožňoval svůj podpis po dodatečném zvážení odvolat, lístek by byl zničen. To se ale i později stávalo jen výjimečně. Text Prohlášení si účastníci pochopitelně mohli přečíst, k dispozici byl menší počet exemplářů, jež u sebe měli „sběrači podpisů“, ale nikomu je zatím z konspiračních důvodů nenechávali, nedovolovali opisy či kopie. Svůj exemplář Charty 77 měl každý účastník dostat teprve po zveřejnění první várky podpisů. Těch nakonec bylo 242. Pouze jeden jediný ze signatářů během následující kampaně proti „Ztroskotancům a samozvancům“, doprovázené výslechy a domovními prohlídkami, svůj podpis odvolal. Pokud vás zajímají čísla, jeden z 242 rovná se 0,4%... Sice jen necelé půl třetí stovky, ale jak pevných a odolných lidí!

Mnozí z nich se nedávno vrátili z vězení. Také Uhl vysvětluje nepřítomnost na první schůzce tím, že právě vítal z výkonu trestu svého tchána Jaroslava Šabatu. Činitelé reformního procesu roku 1968, kteří „nedostali rozum“ a pokračovali v politické činnosti, byli z důvodu mocenské msty odsuzováni v sérii procesů počátku 70. let. Zejména poté, když se snažili letákovými akcemi nebo jinak zpochybnit legitimitu „voleb“, konaných roku 1971 v rámci Husákovy „normalizace“, a to poprvé od invaze vojsk Varšavské smlouvy. Tato méně známá etapa trestních represí měla poměrně velký rozsah, kromě Prahy (celkem 10 procesů) a Brna (6 procesů) nepřišla v letech 1971-74 zkrátka Ostrava se 4 procesy, Plzeň 2 a soudní řízení proběhla rovněž v Olomouci, Jičíně, Hradci Králové a Rychnově nad Kněžnou. – Česká historiografie se o tuto éru dodnes prakticky nezajímá. Rovněž samotné Chartě zůstává mnohé dlužna.

Mimo to byla ovšem uvězněna řada dalších osob z jiných prostředí, například spisovatel Škutina (1969-74) nebo poprvé I. M. Jirous (plus Brikcius, Kořán a Daníček) roku 1973. Přestože posledně jmenovaní pánové šli sedět za zesměšnění bývalého estébáka zpěvem antikomunistické písně, celkově se rozhodně nejednalo ani o žádnou legraci, ani o nic snadného. Smrt Jana Patočky, jednoho z prvních mluvčích Charty 77, pouhých pár měsíců poté 13. března 1977 v důsledku výslechu Státní bezpečnosti v Praze, to jasně dokládá. Ani ukládané tresty nebyly nízké, historik Milan Hübl, bývalý podporovatel a přítel Gustáva Husáka, obdržel sazbu 6,5 roku a většinu si odseděl v nejtvrdší československé věznici Valdice. Stejné „nadílky“ se dostalo výše zmíněnému J. Šabatovi a mnozí jiní na tom nebyli o mnoho lépe; vyskytla se dokonce minimálně jedna podezřelá „sebevražda“ a tak dále.

Komunistická strana Československa a komplementární KS Slovenska v té chvíli disponovaly 1,4 miliónu pružných a bezmála ke všemu ochotných členů – po vyhazovu stovek tisíc „revizionistů“. To jen, pokud by někoho napadlo ptát se, proč je morální stav obyvatel České republiky ještě v roce 2016 (tedy vlastně už v další generaci) takový, jaký je. Rodiče vychovali ke svému obrazu děti.

Reakce režimu byla podivuhodná. Tištěná i elektronická média vyvolávala dojem, jakoby ony dvě stovky chartistů snad někde ukradly atomovou bombu a chystaly se ji odpálit na vltavském nábřeží u tehdejšího Ústředního výboru KSČ. Divadelníci, hudebníci, zpěváci – či jiné odrůdy umělců – museli nastoupit na speciálně svolané akce, během nichž podepisovali protestní nóty. Jen několik jedinců se odvážilo nepřijít (a pár desítek účastníků se alespoň veřejně omluvilo alespoň dodatečně, většinou už v bezpečí po Listopadu 1989, alespoň). „Kolektivy“ posílaly archy s podpisy, přičemž jejich signatáři vlastně moc netušili, proti čemu se vymezují. Text Charty 77 nebyl zveřejněn ani v úryvcích. Občas proti tomu někdo platonicky zaprotestoval. Noviny, rozhlas a televize, dokonce různé specializované časopisy, byly „ztroskotanců a rozvracečů“ plné. Síla propagandistického protiúderu překvapila také některé z disidentů, kteří se původně nedomnívali, že by Charta, jako jedna z řady protestních petic té doby, zase až tak vybočovala z řady. Režim jednal totiž doslova hystericky.

Bylo jasné, že se podařilo zasáhnout citlivé místo. Ani po letech nemáme žádné zprávy o přímé intervenci z Moskvy, nějaký telefonát by asi býval stačil. Hyperaktivní činnost místních činovníků by však existence případného „ostře kritického vzkazu od sovětských soudruhů“ jistě dobře vysvětlovala. Tahle „parta(j)“ nedělala celý život nic jiného, než že plnila rozkazy buď od svého tuzemského ústředí, nebo (a především) ze zahraničí. A sovětská Moskva jim bývala odjakživa „politickým jeruzalémem“. Proč tedy nepřipustit sice spekulativní, ale dost reálnou variantu, podle níž prudkost útoku na chartisty souvisela s přesností, jakou byly široce založené ruské zájmy zasaženy využitím Třetího helsinského koše pro potřeby občanského odporu? Nervozita zasáhla nejvyšší místa, vždy servilní čeští a slovenští soudruzi byli postaveni do latě a pustili se do aktivit, projevujíce snaživou utlačovatelskou kreativitu.

Nejúžasnější na Chartě 77 je odkaz tolerance a spolupráce

Jistě, česká Charta sama o sobě nezměnila běh dějin. Ale její vznik se stal jedním z mála opravdu velkých a světově významných momentů naší historie. Zcela určitě se, svou ideou, důrazným a přitom „legalistickým“ vyzněním a praxí, stala inspirací u nás i pro sousední státy a jejich občanské iniciativy. Nejúžasnější na Chartě 77 je odkaz tolerance a spolupráce. Působili zde lidé, kteří by jinak těžko k sobě hledali cestu, neboť jejich hluboké názorové a filosofické rozdíly by znemožnily vzájemné kontakty, nakonec přínosné a lidsky obohacující. Mnozí obětovali své talenty, kreativitu, odvahu, často dokonce osobní svobodu. Křesťané, bývalí komunisté, liberálové či undergroundoví „šílenci“, výrazné figury, ale mnohdy také docela nenápadní „dělníci samizdatu“. Křížili plány jednomu z nejmocnějších mužů tehdejšího světa, nejvíce brutální politické straně a především jejím bezohledným bezpečnostním silám. Okruh se výrazněji nerozrůstal, dosáhl ani ne desetinásobku původního počtu signatářů. Jenže to už pak chodily, pod výrazným vlivem Charty a dalších jí inspirovaných iniciativ, do ulic demonstrovat tisíce „obyčejných“ lidí. Přišel rok 1989. Ti, kdo se o ni často v nejmenším nezasloužili, opět dostali svobodu lidskou, občanskou a ekonomickou. Využili ji podle svého. Ale to je zas jiná kapitola.

Brežněv se velkou postavou dějin nestal též díky tomu, že závěr jeho kariéry probíhal ve znamení masového opozičního hnutí v Polsku a jinde. Sázka na „Helsinky“ mu nevyšla; skrýval se v nich totiž malý a docela nenápadný háček… Muž s obrovským srostlým obočím se navzdory své obrovské moci neubránil ani zákonům času. Stárnul a viditelně chátral. Trpěl srdeční chorobou, údajně si vypěstoval závislost na lécích. Věnoval se budování osobního kultu, nechal psát „své paměti“, líčící jeho ohromné úspěchy coby mladého stranického funkcionáře, řídícího orbu ruských celin, bojujícího ve významných operacích 2. světové války a tak podobně. Spisy nechával vyznamenat spisovatelskými cenami, staly se součástí povinné školní četby. Největší diplomat, spisovatel… kde jsme to slyšeli… největší archeolog, držitel černého pásu v judo, nejlepší lovec? Stále měl rád ony cinkavé kousky falešného kovu, takže si v rozporu se statutem udělil třeba řád Vítězství, který mu po letech Michail Gorbačov zase musel, byť posmrtně, odebrat. Směšná příhoda.

Jeho nejbližší kolegové se tak báli jeho odchodu a zhroucení politické pyramidy, v níž a z níž žili, že nešťastného Leonida nechali všude chodit s přeraženou klíční kostí. Stal se totiž účastníkem neštěstí v letecké továrně, kde se zhroutila tribuna s diváky a zasáhla i generálního tajemníka. Incident proběhl v Taškentu koncem března 1982. Nápravnou operaci lékaři nedoporučili kvůli slabému srdci. Brežněv se pak ještě postavil na tribunu při každoročním rituálu sedmého listopadu na Rudém náměstí. Nemohl ani mávat, zlomená klíční kost to prostě neumožňuje. Pouhé tři dny poté zemřel, 10. listopadu 1982.

Starý, velmi zchátralý a zraněný muž, občas se pohybující na samé hraně příčetnosti, ale umanutě koncentrující veškerou moc ve státě do svých rukou (vždyť už v polovině roku 1977 se kromě vedení Komunistické strany SSSR nechal zvolit ještě Předsedou prezídia Nejvyššího sovětu, čili sovětským prezidentem), celou dobu obrazně řečeno „držel prst na jaderném tlačítku“. Poslal invazní vojska do Československa 1968, vedl regulérní pohraniční válku s Čínou o rok později, udělal spousty dalších závažných a často destruktivních politických rozhodnutí, připravil o svobodu řadu lidí, nechal vyvíjet strašné a nehumánní zbraně, ničil životní prostředí a půdu aniž by dosáhl prosperity. Řídil Říši zla a řídil ji jako Říši zla. Svým posledním zásadním vojenským rozkazem, přikazujícím Sovětské armádě vstoupit do Afghánistánu v prosinci 1979, své impérium nakonec zahubil.

Afghánské dobrodružství znamenalo definitivní konec „slávy z Helsinek“. Sovětský svaz tehdy překročil všechny tolerovatelné meze. Západ a zejména USA se agresi do teritoria, vymykajícího se dosavadnímu rozdělení vlivových sfér, zásadně vzepřeli. Ruský medvěd tehdy opět podlehl svému „imperiálnímu tiku“: „Ukážeme světu jak jsme důležití tím, že zabereme území. Budete se nás bát!“ Jenže Ronald Reagan se nebál. Také dělníci v Polsku, intelektuálové v ČSSR, Maďarsku, východním Německu a dokonce i doma, v samotném SSSR, se strachovali méně než dřív…

Naneštěstí sovětská agrese vyvolala k životu i takzvanou islámskou obrodu a vzápětí – strašidlo islamismu, násilného a teroristického pojetí muslimské víry. Muž, který chtěl být ctěn dětmi v každé škole, vypustil do světa nového ďábla. Na víc vlastně neměl. Zlo tvoří další zlo. Obáván, byl vlastně směšný. Kdo o něm ještě vůbec píše? A kdo si vzpomene aspoň na to jeho kdysi tak často karikované, slavné, husté a dlouhé obočí? – Zato o té naší „Ch77“ už leccos víme, což, Čechové milí, pružní…?