Pomyslný prodloužený týden, zahájený masarykovskými oslavami, jím tedy jaksi symbolicky končí.
No a mezi tím, čtvrtek, to si asi z hlavy ani nebudete pamatovat: Den přístupu ČR k Severoatlantické smlouvě (NATO) z roku 1999, tehdy skoro přesně kulatých 60 roků po onom mrazivém okupačním datu z poloviny března 1939, brzy ovšem též pro nás násilně přezvaného na der März.
Takovéhle týdny „něčeho“ nebo „pro něco“, případně i „proti čemusi“ bývají téměř vždy akcemi záslužnými. Pro rodinu, proti rakovině, proti AIDS, pro ženy, pro inkluzi ba dokonce – důležitější než kdykoli dřív – Týden pro duševní zdraví. Jenom nějaký národní „týden proti zapomenutí“ nám, Čechům, stále chybí. Přitom bychom jej potřebovali jako sůl, nemocí amnézie jsou u nás postihovány milióny lidí a navíc, zdá se, každým rokem jich přibývá.
Co kdybychom nynčko začali a pro příště vždycky oslavili tenhleten prodloužený týden? Když ještě byl letos obklopen dvěma báječnými víkendy, během nichž bychom mohli najít chvíli a příležitost, chuť a trochu toho špatného svědomí… Otevřít starou knihu, prohrabat se internetem v archivu nějakých dobových časopisů, vyhledat pár fotografií?
Tak copak zde čteme? Aha: „… řešení vážné situace… cílem našich aktivit je zajištění klidu, pořádku a míru… dosáhnout definitivního uklidnění… s důvěrou vložit osud českého lidu do rukou vůdce… vzít pod ochranu Říše... a zajistit Čechům odpovídající autonomní rozvoj jejich völkischen Lebens…“ Jak hezké (schön či hübsch), milé (nett), jak báječně toto všechno zní!
No ano, jedná se přece o citáty z onoho slavného společného protokolu, podepsaného Háchou, Chvalkovským, Hitlerem a Ribbentropem 15. března 1939 v Berlíně, kde byli představitelé druhé Československé republiky tak zvaně přijati na vlastní žádost. Že byl Emil Hácha se svým ministrem zahraničí ve skutečnosti povolán coby poslední pohůnek a na místě samotném podroben nátlaku, v jehož důsledku ho postihl srdeční záchvat a málem celou historickou situaci zaplatil životem?
Ale… to si přece už nepamatujeme, máme amnézii! Poslyšte, nikdo po nás nemůže chtít, abychom si pamatovali, jak nás během hrozného 20. století dvakrát obsadily cizí mocnosti, že byla agrese pokaždé doprovázena lživou propagandou nejhrubšího zrna, a kterak tu v obou případech šlo nejen o velmocenskou aroganci, ale nastal rovněž zásadní zásah do životů lidí, převrácení společenského vývoje, okupace a plné hospodářskopolitické podřízení zájmům agresora.
„Četné mítinky, vystoupení, rezoluce a dopisy pracujících… svědčí o úplném a všestranném souhlasu a podpoře akcí, které byly podniknuty… je pochopitelné, že imperialistické kruhy, které sází na odtržení od společenství socialistických států, se nemohou smířit s krachem svých nadějí… podle oznámení, která docházejí z Československa, vojáci spojeneckých armád čestně a důstojně, projevujíce při tom v těžké situaci rozvahu a pochopení své povinnosti, pomáhají pracujícím, třídním bratrům… je možno často vidět, jak vojáci a důstojníci spojeneckých armád setrvávají v přátelských rozhovorech s obyvatelstvem, odpovídají na nesčetné množství otázek, pomáhají správně ocenit politickou situaci, vysvětlují ty ušlechtilé úkoly, které plní tato vojska.“
Citovaná vřelá slova přicházejí ovšem již z jiné doby, jsou datována 22. srpna 1968 a byla připravena Tiskovou agenturou Sovětského svazu, zkratka TASS, později ITAR-TASS a od roku 2014 opět jen „TASS“, podle Wikipedie název, který už se nebude rozšifrovávat. Původní význam i způsob činnosti této staroslavné stalinsko-brežněvovské instituce zapomeňte, milí Čechové let 2015 a dalších, však ta vaše amnézie vám i tady hodně pomůže. A že v té chvíli „spojenecké“ armády ještě dokončovaly obsazování Luhanska, Doněcka – pardon! – Plzně, Chebu, Strakonic a tak podobně?
No, já vím. Ukrajina přece vždycky patřila k Rusku, tam to je úplně jiná situace než u nás, mají na to nárok, že, musíme chápat, tak je vše přirozené a bývalo to takhle odjakživa, že ano. Je jenom správné neeskalovat situaci planým vyvoláváním nadějí, o nekompromisní diplomatické podpoře ani nemluvě, no a nějaké dodávky výzbroje, prosím vás!
Jakpak že to bylo s tím TGM a tou „jeho“ (nebo snad naší?) republikou v roce 1918? Nežili tihleti Češi odjakživa v Rakousku a Slováci zase od věků pod Uherskem?
Ehm, neříkalo se nám náhodou tenkrát: „Tschechen in Böhmen se musí rozhodnout, buď být Němci, nebo nebýt vůbec?“ Tož, nenazývá se toto náhodou déjà vu?
A nevstupovali jsme do NATO v roce 1999 právě proto, abychom tam našli spojence, snad i přátele, s nimiž budeme společně bránit demokracii, svobodu, volné hospodářství a prostor pro aktivity lidí? Our friends, kteří, když už se jim stane ten omyl a během bojů osvobozujících náš vděčný národ z oněch krvavých vůdcovských rukou ukončí své operace na území českého státu, nesetrvají s námi v dlouhých přátelských rozhovorech, ale odjíždějí jak to jen jde zase zpátky k sobě domů… A když se přece jen zakecají, stačí jim pak normálně říct, a oni se rozloučí?
Nevím, nevím, nevím, já o tomhle všem přece vůbec nic nevím. Dejte mi pokoj! Nevidíte, že zrovna dneska slavím Národní týden amnézie?
Jan Opravil, podnikatel a bývalý samizdatový vydavatel
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
