Pomyslný prodloužený týden, zahájený masarykovskými oslavami, jím tedy jaksi symbolicky končí.

No a mezi tím, čtvrtek, to si asi z hlavy ani nebudete pamatovat: Den přístupu ČR k Severoatlantické smlouvě (NATO) z roku 1999, tehdy skoro přesně kulatých 60 roků po onom mrazivém okupačním datu z poloviny března 1939, brzy ovšem též pro nás násilně přezvaného na der März.

Takovéhle týdny „něčeho“ nebo „pro něco“, případně i „proti čemusi“ bývají téměř vždy akcemi záslužnými. Pro rodinu, proti rakovině, proti AIDS, pro ženy, pro inkluzi ba dokonce – důležitější než kdykoli dřív – Týden pro duševní zdraví. Jenom nějaký národní „týden proti zapomenutí“ nám, Čechům, stále chybí. Přitom bychom jej potřebovali jako sůl, nemocí amnézie jsou u nás postihovány milióny lidí a navíc, zdá se, každým rokem jich přibývá.

Co kdybychom nynčko začali a pro příště vždycky oslavili tenhleten prodloužený týden? Když ještě byl letos obklopen dvěma báječnými víkendy, během nichž bychom mohli najít chvíli a příležitost, chuť a trochu toho špatného svědomí… Otevřít starou knihu, prohrabat se internetem v archivu nějakých dobových časopisů, vyhledat pár fotografií?

Tak copak zde čteme? Aha: „… řešení vážné situace… cílem našich aktivit je zajištění klidu, pořádku a míru… dosáhnout definitivního uklidnění… s důvěrou vložit osud českého lidu do rukou vůdce… vzít pod ochranu Říše... a zajistit Čechům odpovídající autonomní rozvoj jejich völkischen Lebens…“ Jak hezké (schön či hübsch), milé (nett), jak báječně toto všechno zní!