Nejblíž za celou svou historii se lidstvo přiblížilo válečnému sebezničení v sobotu 27. října roku 1962. Tento fakt není neznámý, stejně jako je docela slušně probádána a zveřejněna celá historie tehdejší tak zvané Kubánské krize. Thompsonova role v ní však stále čeká na patřičné ocenění. Veterán americké diplomacie totiž zřejmě skutečně zabránil třetí světové válce, atomové katastrofě, s jejímiž důsledky – tedy pokud by ji vůbec někdo z nás lidí přežil – bychom se pravděpodobně potýkali dodneška, každý den a v jakémkoli aspektu své existence. Přesněji řečeno, většinou asi spíš ne; nejspíš bychom se nikdy nenarodili. A pokud ano, pak jako těžce postižené oběti záření.

Vlastně se to pořád může stát. Rusové drží zásobu kolem 7,5 tisíce náloží, o něco menší množství spravují Američané. Britský Independent odhaduje na základě údajů SIPRI celkový počet bojových nukleárních systémů v celém světě ke květnu roku 2016 na 15 850 kusů (Rusko 7 500, USA 7 200, Francie 300, Čína 250, Velká Británie 215, Pakistán cca 100, asi stejně jako Indie, no a k tomu ještě neověřitelných 80 bomb v Izraeli, plus něco málo Severní Korea). – Náš pocit relativního jaderného bezpečí po skončení studené války je zcela iluzorní. Může to začít v podstatě kdykoli. Navíc množství atomových zbraní v posledních letech opět stoupá, Rusové byli na svém minimu 4 500 hlavic údajně v roce 2012/2013, kdy se shora blížili číslu, odpovídajícímu jejich historickému arzenálu tak asi z roku 1963. USA měly údajně ve stejném období 4 650 jaderných zbraní, čili stejný počet jako kdysi koncem 50. let 20. století. Pokud ta čísla odpovídají realitě, znamenalo by to, v tichosti a nenápadně, dosti velký nárůst u obou bývalých supervelmocí za poslední 2 až 3 léta. Atomovou bombu navíc nevyrobíte jen tak, ze dne na den, materiál musel být produkován po celou řadu měsíců předem.

Pravda, oproti bývalým kvantitám to jakoby pořád nic není. Maximální číslo v USA bylo dosaženo za doby prezidentství Lyndona Johnsona roku 1967 – 31 255 kusů. Sovětský svaz všechno hnal ještě mnohem dál, takže během krátké éry Konstantina Černěnka (1986) se SSSR dopracoval k zásobám ne méně než 40 159. Sčítat je to zbytečné, řekněme, že na vrcholu studené války v polovině osmdesátých let by globální válka přinesla použití až 65 tisíc štěpných a hlavně fúzních (vodíkových) bomb různé – ovšem v každém případě sumárně opravdu pořádné – síly. Což by pravděpodobně neměla nárok přežít ani ona slavná, zázračně odolná „černobylská zvířátka“. Natož lidé.

Masivní použití rozsáhlého arzenálu by přineslo hroznou explozivní destrukci, doprovázenou pak intenzivními požáry, živenými meteorologickými jevy, způsobenými výraznými lokálními teplotními rozdíly. Říká se jim výstižně „jaderná tornáda“. Oheň podpořený silným přísunem kyslíku z atmosféry by zřejmě spálil cokoli z toho, čemu jsme si zvykli říkat naše příroda a technická civilizace. Budovy, zvířata, rostliny, lidi, infrastrukturu... Země by pravděpodobně začala znovu, s nějakým úplně novým projektem života v několikametrové vrstvě všudypřítomného a silně radioaktivního popela.

Nejzamořenější teritorium po černobylské havárii (s úrovní plošné aktivity přes 1,5 MBq/m2) má rozlohu zhruba 3 100 km2. Zastavěná plocha světových souší zahrnuje údajně nějakých 5 miliónů km2. Opravdu by tedy stačilo jen řádově pár tisícovek větších atomových výbuchů, aby byla lidská civilizace – a snad i biologická existence člověka na této planetě – podstatným způsobem ohrožena, zredukována, možná dokonce ukončena a vyloučena. Jistě, lze namítnout, že exploze reaktoru působí mnohem větší únik radioaktivních látek než výbuch bomby. Ano, ale v jaderné válce ke spadu přistupují ještě výrazné destruktivní účinky tlakových vln, výše popsaná tornáda, požáry, konec konců také tzv. „jaderná zima“, několikaleté ochlazení kvůli rozptýleným prachovým částicím v atmosféře. A tak dále. Nukleární válku neukecáte, i když se o to na různých webech někteří bláhovci pokoušejí. Byl by to konec.