Když začala před časem vlastní politickou sebevraždu páchat Občanská demokratická strana, brali jsme to jako lokální folklór. V šílených Čechách je přece všechno možné. Politický subjekt, jevící se dosud jistou a bezpečnou volbou pro nesocialisticky orientovaného voliče, vyváděl podivné věci. Přitom pozice napravo od středu v české politice rozhodně hned po sametové revoluci mívala jak dostatek voličů, tak své zásadní a principiální příznivce.

Nedávný kongres ODS působil navenek, konečně zas, mohutně. Alespoň „obamovské“ ovládnutí sdělovacích kanálů a náprava mediálního obrazu se daří. Těžší, než si kdo kdy dokázal představit, bude však setřást se lepkavé pověsti asociálně-prospěchářské stranické mafie. Přece jen máme, my Češi masarykovci, stále v hlavách ozvěnu hlasů, podle nichž „společenská otázka je především otázkou mravní“. No a v téhle disciplíně, pravda, česká pravice mnohdy dvakrát neexcelovala.

Polibek smrti bývalého předsedy, prezidenta a zakladatele podařilo se tentokrát úspěšně odvrátit. Alespoň se do organizace vrací Václav Klaus junior, názorově svému otci mimořádně blízký (což, všechna čest, tátovu výchovnému snažení dává dobrou vizitku). Bude koukat a možná se časem pokusí ledacos ovlivnit. Snad i doma o lecčem co viděl a slyšel popovídá, o problémech podiskutuje.

Průběh politické sebevraždy je nyní, až na další, přibržděn, dokonce snad pozastaven. Suicidální tendence kdysi největší tuzemské pravicové síly však tkví hlouběji v jejím založení. Jisté problémy vložil totiž starší z Klausů do své strany už krátce po začátku její existence. Profesor Fiala, nynější předseda, vzdělaný politolog, měl by se nad tím zamýšlet kudy chodí. Což on asi, koneckonců, dělá. Také jistě ví, že: „Státy se udržují těmi idejemi, z nichž vznikly,“ jak řekl kdo jiný, než zase TGM, a že to samé do značné míry platí i pro politické strany.

Paradoxy k českému veřejnému životu zřejmě tak nějak patří. Ostatně běžnému Čechovi nevadí nosit v hlavě nelogický guláš, takže jsme schopni dojímat se osudem statečných parašutistů či lidických dětí, ale na druhé straně, když na věc (ehm „na uprchlíky“) dojde, žvástáme tu jak Hitlerovi pohůnci. Prezident země, brutálně okupované v roce 1968 a emitující tehdy do světa statisíce běženců, zastrkuje hlavu do politické zadnice kremelského šéfa, jemuž ty „dávné osmašedesátnické příhody“ připadají úsměvně normální: „Silný drtí slabého, však může, generály jsme vyznamenali za perfektní akci, vot, charašo!“ A představte si, lejny pomazaný představitel poté NENÍ předmětem despektu svého hrdého lidu, jemuž roku 2009 Barack Obama coby nastupující prezident Spojených států vzdal poctu slovy: „…hlasy, jejichž ozvěnu je stále ještě slyšet v ulicích Prahy. To je odkaz roku 1968. To byly radostné zvuky sametové revoluce. To byli Češi, kteří pomohli porazit jaderné impérium, aniž vypálili jediný výstřel. Osud lidstva bude takový, jaký ho sami uděláme. Tady v Praze uctěme naši minulost tím, že sáhneme po lepší budoucnosti. Překonejme naše rozdíly, posilme naše naděje a přijměme naši odpovědnost za to, že zanecháme tento svět bohatší a pokojnější, než jaký jsme ho dostali. Společně to dokážeme. Děkuji vám. Děkuji, Praho.“