Erdogana se pokusili sundat pučisté, ale nebylo jich dost a ještě se na místní poměry chovali přespříliš amatérsky. Turecký prezident rozhodně v jedné věci zasluhuje mezinárodní podporu: Sesazovat volené vedení státu převratem, organizovaným ozbrojenými složkami, prostě není správné. Důležitější však je, co teď bude následovat. Teror? Popravy? Posílení autoritativních metod? Islamokracie?

Eurokomisařka Mogheriniová adresovala šéfům Turecké republiky varování, že stát, používající trest smrti, nemůže počítat s členstvím v EU. Taková humánní starost o životy povstalců zdála by se sympatickou, kdyby ovšem Vysoká představitelka Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, respektive místopředsedkyně Evropské komise (jak zní její plná titulatura), nebyla, ehm, ehm – „stará komunistka“, dříve mladá komunistka! A soudruhům přece nějaká ta šibenička nikdy nebývala proti mysli, jen byla-li aplikována správně dle třídního a stranického principu. Takže uvedený vzkaz Turkům vyznívá – zejména nám pamětníkům komunistických časů, kdy zítra znamenalo včera a Strana řídila vše – spíš jako partajnická výhrůžka: „Jestli nebudete dodržovat námi stanovenou politickou linii, běda vám!“ (Ano, slůvko „linie“, to je ten leninský grál, na jehož základě byly sráženy hlavy, lidé odváženi do gulagů a věznic, likvidovány jejich osudy, nemluvě o pracovních kariérách…)

Zákonitosti politiky navíc odjakživa zahrnují zásadu, že převrat může být buďto úspěšný, anebo je nelegitimní, a tedy relevantními mocnostmi odsouzeníhodný. Ovšem odsouzeníhodnost se rozpoznává až následně, neboť pokud se komplot zdaří, stará diplomatická tradice velí jen zvednout obočí, odeslat vstříc novému režimu pár výtek, vymezení, více či méně skrytých výhrůžek respektive limitů, jakousi politickou investici do budoucnosti… Načež nezbývá než de facto, a za čas také de jure, nové poměry prostě uznat. U nás v bývalé rakouské říši jsme tomuhle vždycky říkali „die Realpolitik“.

A jede se dál. Ministr zahraničních věcí některého státu zařadí si do programu krátkou zastávku na letišti hlavního města, aby se v rychlosti a téměř snad mimochodem setkal s vládnoucím plukovníkem, excelencí QYZ, předsedou „Rady národní spásy a obnovy“, et cetera. Násilné převraty páchají většinou ambiciózní plukovníci nebo generálové. Šéf diplomacie popíše pak svoje dojmy ze setkání s tím novým pošukem členům vlády, prezidentovi, případně monarchovi, nebo koho tam mají. Tajné služby přidají své informace a ministerstvo zahraničních věcí stanoví strategii vztahů na dané teritorium, pochopitelně s přihlédnutím k potenciálním benefitům, například z přírodního bohatství daného státu.

Vzbouřenců se tentokrát v Turecku našlo příliš málo. Byli špatně organizovaní, málo odhodlaní a zdálo se, že ani neovládali správnou „technologii“ převratu. Když bojujete proti silnému vládci, musíte jej zlikvidovat nebo dokonale izolovat (tj. zlikvidovat později, zrychleným procesem či spektakulárněji prostřednictvím nějakého „soudu národa“). Nedostává-li se k poražení výrazných symbolických figur, býváť nutno dostat do ulic opravdu hódně lidí, civilistů, prostě „lid“. Ovšem lid musí uvěřit, nechat se strhnout, což věru nebývá jednoduché!