Existují lidé, kteří v souvislosti s květnem pětačtyřicátého roku vůbec odmítají uvedené substantivum používat. Třeba takový Tomáš Klvaňa důsledně razí termín „dobytí“. Svůj názor zdůvodňuje celkem logickým argumentem, podle nějž ten, kdo ze země vyhání okupanta, načež se vzápětí uchvatitelem a rušitelem svobody stává sám, nemůže si nárokovat žádný čestný titul. Něco na tom je.

Leccos reálného se skrývá i ve vzácně se objevujícím přesvědčení, že druhá totalita pro naši zemi začala 11. 9. (jaké datum!) 1945, kdy podle hlášení místní policie „tři sovětské oddíly obsadily kolem 15,30 hod. doly v Jáchymově“. Přesně vzato, dostavil se jeden vyšší důstojník Rudé armády a jeho šedesátičlenný doprovod. Načež sklapla klec a od té chvíle se cenný zdroj jáchymovské uranové rudy nacházel de facto na sovětském exteritoriálním území; ať už tento stav obě vlády dodatečně „pokryly“ jakoukoli mezistátní smlouvou, údajně oboustranně výhodnou a dokonce nekomunistickým ministrem Zenklem signovanou. Zde tedy o „dobytí“ skutečně bylo a je možné hovořit!

Stalin toužil po bombě, totiž po Bombě s velkým „B“. V téhle tužbě – kuchař okultista Jurajda by ji asi pojmenoval gaki, neboli stav hladových duchů – nenacházel se však zdaleka sám. Prvotní nápad se slavným „Einsteinovým dopisem“ prezidentu Rooseveltovi byl, pravda, motivován hlavně strachem z nacistického Německa a v něm žijících a působících učenců. Ti se po jistou chvíli v oboru atomového výzkumnictví nacházeli před ostatními, teoreticky tak mohli být schopni Hitlerovi dodat opravdovou, vytouženou „Zbraň vítězství“. Maďarský emigrant Leó Szilárd, mimořádně inteligentní, pronikavý a přitom také prakticky a prozíravě uvažující vědec, cítil tedy nutnost (a zároveň odpovědnost), aby byla americká vláda včas varována. S formulací Dopisu údajně pomáhal Wigner, něčím přispěl Teller, sám Albert Einstein se pouze podepsal, využívaje své mediální slávy. List upozorňoval Franklina Delano Roosevelta na hrozící úspěch německých vědců ve výrobě mimořádně silné, ničivé atomové zbraně.

Mimochodem, partička vědeckých géniů, Szilárdových přátel, pocházejících vesměs z našeho Rakouska-Uherska, konkrétně tedy z jeho maďarské části, ba přímo z jejího hlavního města Budapešti, se stala fenoménem tak neuvěřitelným, až pro ni kolegové ze všech koutů světa, pracující na Projektu Manhattan, zavedli přezdívku The Martians. Ještě štěstí, že tenkrát neexistoval internet a čtenářské diskuse na zpravodajských serverech, jinak bychom tu dnes měli statisíce pevně věřících prosťáčků, pilně rozvíjejících „faktoidová přediva“ a zároveň se stalkerskou zarputilostí pronásledujících, skrytě fotografujících či filmujících ony slavné „Marťany“, ať by se hnuli kamkoli – a hledajících na jejich hlavách jakási ta marťanská zelená tykadélka, či co.

No ano, Leó Szilárd, Edward Teller, John von Neumann, Eugene Paul Wigner, Paul Erdős, anebo třeba i Theodore von Kármán a někteří další jejich druhové stejného původu a podobných – vynuceně emigrantských – osudů byli neuvěřitelně, doslova nadpozemsky, chytří, vzdělaní, aktivní, geniální. Příhody z životopisů o komunikaci s tatínkem už během předškolního věku (!) ve staré řečtině, včetně tvorby anekdot, využívajících finesy tohoto jazyka, anebo o schopnosti obratem oznámit počet sekund vašeho dosavadního života, sdělili-li jste dotyčnému datum a hodinu svého narození, zapůsobí snad na každého z nás, přihlouplých prosťáčků. „Marťané“ však v Americe především pracovali na vývoji atomových štěpných a vodíkových bomb, případně jiných zbrojních systémů (Kármán zakládal slavnou The Jet Propulsion Laboratory neboli JPL). Nobelových cen se jim ale jaksi nedostávalo, navzdory pronikavosti jejich výsledků na poli, žel, zbrojním – což byl asi ten hlavní problém. Nobelovský výbor jaksi nenacházel odvahu ani chuť odhlédnout od mimovědeckých souvislostí a odměňovat „válečné štváče“ a hardcore antikomunisty tellerovského typu, kteří ostatně své hlavní objevy konali v přítmí militaristické utajenosti. Prestižní ocenění tak od švédského krále mohl převzít toliko Wigner, a to až roku 1963 za práce na poli výzkumu atomů a symetrie. Podobně na tom ostatně byli sovětští nukleární výzkumníci, takže Andrej Sacharov se sice stal nositelem Nobelovy ceny, ale za mír a nikoli za fyziku.