Uprostřed brněnského Mendlova náměstí se tyčí dům. Budova prý památkově chráněná, dílo stavitele a architekta Václava Dvořáka (1900-1984), významně dokumentující funkcionalistickou etapu vývoje brněnské, české, československé, evropské, a tedy i světové architektury 20. století. Chápu, že čistý a vlastně trochu strohý funkcionalismus každý z nás na první pohled neocení, ale mělo by nám stačit už jen to, že v takových domech zůstal pro nás, prosté barbary dneška, jaksi uložen, konzervován a uspán budovatelský duch První československé republiky. A že to tehdy nepochybně bylo jedno z nejlepších období naší národní historie, byť trvalo velmi krátce!

Dům stál a přežíval všechny okolní surové demolice válečné, komunistické i „novokapitalistické“ v 90. letech a později. Postupně se z něj stávala ohyzdná troska, na což jsou Brňáci naprosto zvyklí i na nejfrekventovanějších místech svého města, takže jim to bylo celkem jedno. Zvykli jsme si. Hnusné tak zvané Mendlovo náměstí s obludnou ruinou uprostřed, tož co. – Pro nebrňany, neznalé situace, ještě dodám, že dominantním prvkem tohoto zrůdného areálu je na jedné straně jakási chorobná tramvajová smyčka, na druhém pólu pak cosi jako nádraží dopravního podniku, změť sloupů, nástupišť, trolejů a značek, reklam, rozježděného asfaltu a všudypřítomných mastných fleků. Na to navazuje zaplivaná loučka, kde se válí skupinky bezdomovců. Bangla či sibiřské prostředí, jak chcete, atrocity exhibition, ostatně stejnojmennou píseň od skupiny Joy Division si zde často připomínám.

Nedávno se přihodil jakýsi malý zázrak. Přece jen se našel investor – prý zahraniční a ne hudební, ale finanční skupina, asi „Joy Division Financial International“ – ochotný do opravy Dvořákova domu vložit prostředky. Přišli, budovali, sanovali, potom jim to stejně ruplo, takže pod plachtami nenápadně ubourali celý rožek a postavili jej znovu. Neodolal jsem a začal jejich snažení sledovat; někde přece musí být nějaký háček.

Na střeše vyrostl vřed

A taky, že ano! Na střeše, rozumějte na zcela ploché, hladké, direktivně funkcionalistické střeše domu, vyrostl vřed. Šopa. Nadstavba. Hnus, který jednak plně likviduje mistrem Václavem Dvořákem záměrně ideově koncipovanou hladkost a přímkově pravoúhlou přehlednost stavební koncepce, za druhé nám zcela zastíní výhled na dominantu hradu Špilberku právě z nejfrekventovanějších pozic Mendlova bangla-placu. Jediný jakž takž pěkný prvek tohoto místa, jímž bývala tyčící se panoráma „Špilasu“, je teď fuč.

Na chvíli se zdálo, že přece jen pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Kdosi se zřejmě vzpříčil. Snad obětavý památkář, možná někdo odvážný ze stavebního úřadu. Dokončení střešní šopy, jež byla vybudována pochopitelně zcela bez stavebního povolení a v rozporu se záměrem rekonstrukce, se jaksi zaseklo. Dělníci tu věc zakryli plachtami a pracovali na jiných částech objektu.