Schvácený vychovatel to asi myslel dobře. Chtěl malému Džochárkovi zřejmě připomenout, jak spolu před chvílí udělali dohodu, že synek nebude obtěžovat každého kolemjdoucího. To víte, muž a zbraň, to jde k sobě. A smrtící nástroj – nebo aspoň jeho imitace – předpokládá jaksi, ba žádá si, použití.

Flinta nejlépe pasuje k vysokému, možno-li přímo árijskému, bojovníkovi, prý. Hmm, je zvláštní, jak nás totalitáři hrozného 20. století, zdánlivě poražení ve válkách horkých nebo studených, dokázali myšlenkově přeprogramovat. Objektivně vzato vzrostlí severští muži vynikají především působivým lookem na fotkách, a pak také neochvějnými aktivitami, spočívajícími ve verbálním přesvědčování lidstva o ničím nedoložitelném tvrzení, jako by právě jenom tyhlety nordické typy dostávaly světovou kulturu, poznání, sport a televizní vaření „dále, výše, více“.

Mezi námi, rasismus je – a vždycky byl – totální kravina. Ani ten nejbystřejší nacista vám nevysvětlí, proč se při zemědělském šlechtitelství záměrně míchají a kříží různé rostliny, případně je degenerující stádečko osvěžováno novými jedinci co možná vzdáleného až exotického původu, a naopak v rámci lidské eugeniky by tomu mělo býti ausgerechnet právě naopak. Oddíly působivě vyhlížejících, pečlivě vybraných nacionálních socialistů (ovšemže patřičně ozbrojených!), staraly se v té jejich Třetí nebo kdovíjaké říši o to, aby nedocházelo k „nedovoleným neárijským stykům“. Jenže ony údajně tak elitní organizace typu Schutzstaffeln-SS, ukázaly se být velmi záhy prostě partami tupých, do nemožnosti poslušných a v podstatě lidsky silně degenerovaných zabijáků; a ostatně též ten jejich „šlechtitelský“ program Lebensborn produkoval spíše podprůměrné děti, mrzačené kolektivistickou výchovou, přemrštěnou hygienou a především zoufalým nedostatkem mateřské lásky.

Naopak galerie chytrých hlav, jež lidské pokolení, jeho vědu, umění či humanitu, postrčily opravdu citius, altius, fortius, dále a výše, skýtá obrázek rozmanitosti názorové, metodické, temperamentové, ideové, též z perspektivy původu, vzhledových typů, kultur a kdoví čeho ještě… Tož, Čechové, bratři, rodáci, přiznejme sobě s lítostí, jářku, mnoho jsme tej světovej civilizaci nepřispěli. Tenhleten jeden Heyrovský na poli světové vědy, shodou okolností prý poloviční Němec po matce, byť také vzdálený příbuzný F. Palackého a ovšem syn Leopolda Heyrovského, tvůrce české právní terminologie (takže aspoň jakési národovecké konotace by tam byly). No a k tomu básník Jaroslav Seifert pro oblast literární tvorby. Jeden plus jeden, to je – byť i jen numericky vzato – dost málo. Jen dva „nobelovci“ Češi. Takoví Maďaři a Rakušané jich mají daleko víc!

Ano, už na počátku „dynamitové nadace“ pokoušel se kdosi od nás prosadit Jaroslava Vrchlického, pak Otokara Březinu, ostatně obrozenci vždycky soudili, že v oboru básnickém jsme my, Slované, jasná světové špička. Nejvíc by si cenu jistě zasloužil nešťastný Karel Čapek, ve své době nejen spisovatel, ale i myslitel skutečně evropský a světový, navíc symbolizující nejlepší hodnoty tolerance, míru a humanity uprostřed jinak velice potěmnělé doby. Nevyhověl, nebo možná si komise netroufla. Nějaký ten dobový „put-tler“ mu jistě nepřál, však, jak u nás říkáváme: „Měl přece na to právo.“ Roku 1936 tak ocenění předali celkem nekonfliktnímu, jenže v té době také naprosto nepublikujícímu americkému dramatikovi Eugenu O'Neillovi, 1937 štěstí sedlo na jistě zasloužilého, dnes již zcela zapomenutého Francouze Rogera Martina du Gard, zatímco brizantní rok 1938 ocenil P. S. Buckovou, multikulturní Američanku, za její „bohaté a přesvědčivé epické líčení života čínských sedláků“. Karel se nachladil a zemřel na Vánoce 1938, tenhle smutný příběh jistě znáte.