V takových situacích míváme před sebou vždy nejméně týden – pokud si Merkelová nezlomí nohu na lyžích, nebo tak něco – více či méně divokých mediálních spekulací o pachatelích(-i), motivech, důvodech, smyslu toho všeho. Pak sovětská propagandistická mašinérie situaci zcela jistě zvládne, vytvoří hotový obraz, zorganizuje uklidnění a možno-li též zapomnění. Češi se na internetu pustí do rozvíjení dodaného materiálu, střelcem bude Porošenko, Obama, Kalousek, nejspíš ovšem zase ten věčný světový Žid.

Komentátoři spekulují, že prý Vladimír Putin asi nebude přímým původcem atentátu, protože nápadná vražda v samé blízkosti centra moci, carského a prezidentského paláce, se mu údajně politicky nehodí. No, zní to na první poslech – evropskému uchu – věrohodně, ale co když je všechno právěže jinak?

Smrt B. Němcova není jen tak nějakou další politickou vraždou. Tento muž totiž nebyl „obyčejným“ disidentem. Měl zvláštní postavení, pozici v ruském světě mimořádnou. Právě on se kdysi zapsal jako původní korunní princ Kremlu, první volba „demokratického cara“ Borise Jelcina. – Ne, nechci dělat lacinou legraci či grotesku z hrozného faktu smrti, nejde mi o výsměch. Jen se mi jeví dobré upozornit, jak v kontextu specifické ruské civilizace mohou mít činy a děje – a jejich pozadí – výrazně odlišné souvislosti, než se nám uprostřed Evropy, v ovlivnění tradicí západoevropské politiky, zdá.

Klíč k porozumění Němcovovu tragickému osudu leží podle mého názoru hlouběji v podstatě Rusi, v onom pojetí moci a jejího užívání, jaké je pro tuto zemi typické a vyvíjelo se historicky odlišně. Evropské nepochopení Vladimíra Putina vyplývá primárně z neuchopení mocenských, možno přímo říci mocensko-duchovních motivů, kterými se jeho praxe nevyhnutelně řídí. Vládce, gosudar vsej Rossiji, to je hódně jiná kategorie, než moderní demokratický vůdce nějakého evropského státu. Již způsob, jakým se vedoucí postavení v Moskvě získává, bývá jiný: Ne výsledek voleb, ne demokratická soutěž. Ta zde sice jakoby existuje, jenomže „vožď“ bývá tak jako tak vybrán předem. Prvním novodobým ruským představitelem, jenž prošel jakž takž svobodným volebním mechanismem, byl Michail Gorbačov, první prezident Sovětského svazu. Také ve své době jasný vítěz, o nikom jiném se nediskutovalo, a bylo zbytečné byť i jen spekulovat na téma jakékoli reálné konkurence.

Vzpomeňte na hodiny dějepisu… časy prvních slovanských vládců… To či ono ambiciózní knížátko téměř vždy muselo (bez ohledu na svou formální legitimitu) o knížecí stolec bojovat, opozičníky pacifikovat, eliminovat, někdy prostě tvrdě odstraňovat z cesty. Dýka, meč, diplomatické tahy interní a zahraničněpolitické vůči Říši, však i ta duchovní dráha pro potenciálně konkurenční brášky se hodila, šli z cesty. Chudák Jaromír postupně vykastrovaný, oslepený a zabitý byl snad případem extrémním, přece jsme civilizovaný národ, že ano. Jenže… víte… náš lid, ten pověrčivý lid…