Jan Opravil: Zas jeden květen…

První máj, svátek všech extrémistů světa. Den, který snad odjakživa nejvíc ze všeho oslavoval násilí, také nesvobodnou manipulaci a totalitní donucování, potupu lidí, nucených pod hrozbou všelijakých trestů a šikan absolvovat určenou trasu až k tribuně. Někteří chodili prý i vesele a rádi, ale nikoho takového ze 70. let 20. století, kdy jsem sem byl několikrát vtlačen a ze zbabělosti se zúčastnil, neznám.

Pitomá tradice Prvního máje z michaldavidovských Poupat totality vykvetla do oplzlého hnědorudého květu, jehož rozpuk každoročně mobilizuje policejní oddíly a způsobuje starosti správě postižených měst. Někde – jako v Brně – se ke kraválu přidává ještě třetí skupina, prý občanská, ve skutečnosti však neméně rvaček, a ovšem i zpravodajských záběrů v plném detailu, chtivá. Máj, ach, ten destrukce čas!

Naštěstí je s 1. květnem spojena také jedna událost zcela pozitivní, nás všechny Rakušany nebo snad rakušany-uherčany povznášející: Na prvního máje 1865 byla oficiálně otevřena vídeňská Ringstraße, zatím, pravda, bez svých reprezentačních budov; letos tedy Wien oslavila její 150. výročí. Pásku přirozeně stříhal císař pán František Josef I., jistě u toho byla nějaká vojenská paráda, taky spousta policajtů, tentokrát ovšem spíše ve slavnostních uniformách. Hezká lidová slavnost. Není známo, že by se při ní někdo popral, ač piva proteklo jistě sehr viel. Vlastně nejen „sehr viel“, ale taky „spousta“, „mnóstwo“, „veľa“, „mnogo“, „sok“ a dokonce i „molto“. Okružní třídu jsme si totiž všichni nejen zaplatili, ale rovněž doslova postavili. Před tím bylo ovšem nutno zbourat městské hradby. Taky pěkná fuška.

Celý postup byl, patřičně mocnářsky opatrně, nejprve vyzkoušen v menším měřítku. Císařským rozhodnutím z 25. prosince 1852 město Brno přestalo být vojensky uzavřeným městem. Místní radnice si oddechla, však pod silným tlakem podnikatelských kruhů i všech obyvatel o tuto změnu usilovala delší čas. Pouze hrad Špilberk zůstal zachován coby pevnost, spíš prostě kasárna. Bourání historického opevnění bylo započato prakticky okamžitě, údajně ještě do Nového roku se podařilo demolovat vnitřní část Brněnské brány a několik sousedních budov. Hmm, to jsme tu tenkrát měli stavební úřady! Kopie listin se ještě opisovaly ručně a snad husím brkem, ale povolení leželo na stole bezmála okamžitě.

Spěch byl na místě. Hned v lednu 1853, jakmile úředníkům v hlavním městě po Vánocích řádně vytrávilo, nařídilo ministerstvo vnitra, aby část fortifikačních pozemků zůstala ze zdravotních a veřejných důvodů nezastavěna. Takže opevnění zbourat – a čekejte na další pokyny. Mnohé zájemce o stavební podnikání či spekulaci toto opatření jistě nemile překvapilo, též městskou radu. Jenže jak si snad ze školy vzpomínáte, měli jsme zrovínka éru největšího absolutistického útlaku, a proti rozhodnutí Innenministeria (ministra Bacha!) se nikdo neodvážil protestovat. Pro město šlo paradoxně o moment spíše šťastný. Získal se čas všechno důkladně promyslet a připravit, během 60. let bude pak moci být zastavování pásma bývalých hradeb a kolišť již podřízeno racionálnímu regulačnímu plánu. Vznikne vyvážené řešení, kombinující důležité reprezentační budovy s parkovou zelení, včetně přiměřeného prostoru k rozvoji veřejné dopravy kolem a uvnitř historického centra.

Totéž, co Brňákům, dopřál FJ I. Vídni prostřednictvím svého dopisu ministru Bachovi z 20. 12. 1857 s titulem „Allerhöchste Handschreiben“, což by bylo cosi jako „úplněnejvyššírukoupsaní“. Úžasné označení dosvědčující, že František měl v té době sám sebe už docela rád. Jak vidíte, unser Kaiser rozhodoval o hradbách vždy v čase Vánoc – snad mu bourací kravál, bum bum, splýval s novoročním ohňostrojem. Demolovalo se 1858 až 1864, no a na onoho prvního máje 1865 byla oficiálně otevřena aspoň širokánská ulice, známý Ring neboli Ringstraße.

František Josef na rozdíl od svých předchůdců, léta odolávajících opakovaným odkazem na „vojenské důvody“ stupňujícím se žádostem radních o povolení demolice hradeb, jaksi rychle pochopil, že ty staré zdi musí pryč. Viděl totiž, jak pěkně se vídeňští revolucionáři roku 1848/9 dokázali zabarikádovat ve vnitřním městě. Takže „vojenské důvody“ naráz naopak žádaly bourání, Abriss… pochopitelně v zájmu ozdravení a rozvoje, že… Mocnář v tom svém Allerhöchste Handschreiben celou záležitost podává jaksi „civilizačně“ a skutečně dokázal přesvědčit svět i dnešní Wikipedii, jak: „Výstavba Ringstraße se řídila nikoli funkční účelností, ale kulturní sebeprojekcí. Přestavba města byla podřízena plně symbolické funkci reprezentace, popisované jako ,zkrášlení obrazu města‘.“ – Tak jo.

Na jaře 1858 tedy začalo bourání obrovských vídeňských hradeb. Zdánlivá stavební a architektonická nirvána, jež se ovšem brzy změnila v peklo. Hlavní město bude následujících 30 let trvale zahaleno všudypřítomným jemným prachem a blátem, obtěžováno hlukem z bouraček a stavenišť. Mnozí se raději vystěhují na venkov. – Po zkušenostech s tureckým obléháním roku 1683, kdy došlo k hojnému užití podkopných prací, byl hradební pás Vídně budován jako mohutná, strašně široká a vícepásmová struktura. Jakmile došlo k demolici, uvolňoval se rozlehlý pás s neuvěřitelnou šířkou 300 a někde až téměř 500 metrů zcela volné stavební plochy těsně u městského centra!

Vídeňští budovatelé se trefili do šťastné doby, Rakousko bylo ještě dost „aristokratické“ aby vznikající budovy měly exkluzivitu, „vysokou kulturu“ a nebyly přehuštěné. Na druhé straně již nešlo ignorovat jistý latentní demokratismus, dostatek místa zůstal vyhrazen k dobově aktuálnímu „ozdravení života prostřednictvím krásných, veřejnosti otevřených parků pro všechen lid“, abychom použili onen svérázně poetický styl císařského „Handschreiben“. Též část budov slouží širokým vrstvám přímo nebo aspoň zprostředkovaně (radnice, parlament, Musikverein, Opera, burza, muzea, gymnázium a tak dále).

Teprve o mnoho let později byl Abriss proveden také v Praze. Po prohrané válce s Pruskem 30. října 1866 císař Pražské obci dovolil, aby si postupně odkupovala hradební pásmo. Budování zde začalo později a mělo také jiný styl, méně rakouský, zato více německý a především český, záměrně se odlišující a hledající svůj výraz odlišný oproti vídeňskému historismu nesmazatelně ovlivňujícímu Brno, Budějovice, méně i Plzeň a další naše města.

Mimochodem, vídeňská bourací akce skončila finančním úspěchem. Uvolněné fortifikační pozemky se podařilo dobře prodat, takže po úhradě demoličních nákladů zůstal přebytek. Vláda zřídila „Wiener Stadterweiterungsfonds“ při ministerstvu vnitra – nesmíme tehdejší Innenministerium chápat v dnešním slova smyslu, byl to superúřad – a představte si, tenhleten fond existuje dodneška! Vlastní nějaké pozemky, umělecká díla, snad i nemovitosti a měl by být nyní rozpuštěn a jeho zdroje použity pro plánovanou generální opravu rakouského parlamentu. Úředníci spočítali, že celkově bylo na výstavbu okolo Okružní třídy vynaloženo 112 miliónů zlatých, za které vyrostlo mimo jiné přibližně 700 nových budov. Ty peníze přirozeně pocházely jak z daní, tak z podnikatelských výnosů, obé ve velké míře původem v českých zemích. Ring je tedy opravdu také náš…

Sotva byl zveřejněn záměr likvidace hradeb, vrhly se stavební firmy a architektonické kanceláře na potenciální zakázky jako smečka psů. A vítězové? Budete se divit. Mezi architekty si čestné označení „Architekt der Ringstraße“ vysloužil geniální Theophil Hansen, původem Dán. A za nejúspěšnější stavební firmu lze označit společnost Čecha Josefa Hlávky, která z těch zmiňovaných 700 budov postavila snad až pětinu, včetně takových perel, jako je budova Opery. Na dobových fotkách lze odhadovat národní příslušnost jednotlivých řemeslníků i nádeníků nejspíš podle krajově typických pokrývek hlavy: Tihle vypadají na italskou malířskou elitu, tento chasník přišel možná z Chodska, tam stojí zase Bosňáci, Maďar, kluci ze Slovenska, přirozeně spousta našinců, usazených i přivandrovalých z Moravy, Čech a ovšem vzdálenějšího rakouského Slezska, známé líhně vynikajících stavařů. Pózují, sedí, svačí, usmívají se a především úžasně precizně pracují, jsou to téměř všechno největší mistři svých oborů, řemeslníci tak prvotřídní a důslední, že jejich práce můžeme obdivovat beze stopy zubu času v mnoha interiérech dodneška. Všichni, od majitelů firem až po posledního nádeníka, tehdy rozuměli svému oboru, uměli a chtěli se přiblížit stavitelské, umělecké a řemeslné dokonalosti. Mnozí si tehdy také ekonomicky „pomohli“, zbohatli, vybudovali vlastní podniky, spořili, investovali, stali se „kapitalisty“. A také – věřte nebo ne – rozdávali z ušlechtilých důvodů svůj majetek. Josef Hlávka se stane největším a nejslavnějším českým mecenášem všech dob. Hlávkova kolej a především Hlávkova nadace zůstává pojmem i po půldruhém století, ojedinělým způsobem přežila dokonce éru komunistické destrukce všech dobročinných a vlastně jakýchkoli sdružení, spolků a svobodných organizací. Podnikání zakladatelů, tak zvaných gründerů 19. věku, v sobě neslo nesmazatelnou morální vrstvu, o níž ti, kdo pochodují ulicemi na 1. máje, tvrdí, že nikdy neexistovala…

Byli to tehdy tam ve Vídni, na těch starých fotozáběrech ze stavenišť, snad také naši pra-pradědové. Ti měli právo vždy 1. 5. oslavit Svátek své práce. Mí a vaši dávno zemřelí příbuzní, kteří dál žijí ve zdech krásné architektury. Totiž… možná ne. Možná váš děda stál 25. února 1948 na Staroměstském náměstí a tleskal Gottwaldovi, který se „právě vrátil z Hradu“. Bořitel. Anebo je to támhleten na fotografii datované 15. 3. 1939, se snaživě vyhoněným chaplinovským kartáčkem pod nosem, v předpisovém německém postoji, s pravicí vysoko zdviženou…? – Jděte do háje, komouši a náckové, i se svým Prvním májem. Nechte nám naše ulice, domy, poctivou práci i ty nadace. Nic z toho není vaše, nic, na čem ulpěly vaše lži a vaše násilí. Měli jste a máte zájem o jedinou architekturu, o budovy lágrů a věznic, často postavených též za časů „starého Rakouska“. V Leopoldově 50. let vítal jeden z vás příchozí mukly větou: „Prišli ste do likvidačnej veznice Leopoldov.“ Chalan ze Slovenska, poznáte ho podle čepice. A co ti vtipálci, kteří nad každou bránu psali: „Arbeit macht frei?“ Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet.

Tož, i slušní lidé měli by v květnu co slavit. Co si takhle dát vzpomínkový týden od 20. do 28. máje, když 20. 5. 1938 nastoupili vojáci v nejlepším pořádku na hranice demokratické republiky chránit ji před hrozícím útokem zvenčí i proti hybridní válce zfanatizovaných místních Němců. Narozeniny prezidenta Beneše, důstojného vykonavatele svého úřadu a diplomata světových kvalit, mohli potom příslušníci armády oslavit k datu 28. už na bojových pozicích. Nikdo tehdy ještě přesně netušil, jakému osudu, dilematům a hrozným rozhodnutím bude prezident i se svou republikou v budoucnu vystaven.

Největší nepřátelé ale nepřišli ze zahraničí. Narodili se tady. Postarali se o to, aby bylo zapomenuto všechno dobré, co se Edvardu Benešovi podařilo, a zařídili propagandistické zveličení čehokoli zpochybnitelného, napadnutelného nebo jakkoli kritizovatelného z aspektů jeho zcela extrémně komplikovaného politického osudu. Omluvili jsme se Němcům, kdy se konečně za všechno omluvíme spoluzakladateli moderního českého či československého státu? Za všechny ty pomluvy, pohrdání, namyšlené odsudky utroušené ledabyle na internetu, v médiích, projevech, knihách a studiích? Hlupáci, kteří kdesi v teple a dokonalém závětří nikdy v životě nemusejí dělat jediné závažné rozhodnutí, vysmívají se muži, který často zcela sám a opuštěn zbabělým okolím, rozhodoval desetkrát, stokrát o osudu celého národa uprostřed hrozné doby, během jednoho z nejstrašnějších věků lidské historie. A občas se – jak také jinak – osudově mýlil.

19. století, léta gründerská, čas budování Ringu, bylo – jak každý u nás ví – stoletím páry. Pára je občas nebezpečná věc, ale většinou spíš takový pomocník, médium umožňující technické fungování mnoha zajímavých strojů, vynálezů a pomůcek. Následující 20. století se stane věkem masové smrti. Průmyslově organizovaného zabíjení. Útlaku. Propagandy. Lží. Temna.

Raději si příště začátkem května, třeba i na prvního máje, když už máme ten státní svátek „všech extrémistů světa“, udělejme místo rvaček s nácky takový alternativní průvod. Pochod od pomníku zakladatele republiky Tomáše Masaryka k soše jeho nejbližšího spolupracovníka, též nástupce a pokračovatele v prezidentské funkci Edvarda Beneše. V Brně to obnáší trasu začínající na Komenského náměstí, což je tam, kde stojí krásná budova od Theophila Hansena, Besední dům. No a konec bude u Právnické fakulty, před sochou E. Beneše. Tam sídlilo kdysi Gestapo, krutá policejní složka, jejíž „péče“ znamenala konec všech plánů pro nejednoho vynikajícího architekta, perfektního řemeslníka, statečného vojáka, štědrého mecenáše, šikovného podnikatele a technického inovátora, třeba v oboru parních mašin…
Pražáci to budou mít – zas! – mnohem snazší, jen od prostranství před Hradem na Loretánské náměstí. Takže by k trase svého pochodu mohli připojit návštěvu míst, na kterých byla – 27. května – provedena spravedlivá poprava Heydricha, masového vraha z profese.

A vy, novináři a kameramani? Nechte si májové nácky a komouše, jejich vzteklé ksichty nás nebaví. Přestanou ve městě otravovat, když je společně budeme ignorovat. Dělají všechno hlavně kvůli svému zviditelnění, tak jim s tím nepomáhejte. Jeďte třeba do Vídně a natočte dokument o krásných domech, které navrhovali pánové Hansen, Ferstel, Fellner a Helmer, Siccard & Nüll, Förster, Wagner, Olbrich či desítky dalších vynikajících tvůrců. A taky nezapomeňte na toho našeho Hlávku, stavitele, Josefa.