První máj, svátek všech extrémistů světa. Den, který snad odjakživa nejvíc ze všeho oslavoval násilí, také nesvobodnou manipulaci a totalitní donucování, potupu lidí, nucených pod hrozbou všelijakých trestů a šikan absolvovat určenou trasu až k tribuně. Někteří chodili prý i vesele a rádi, ale nikoho takového ze 70. let 20. století, kdy jsem sem byl několikrát vtlačen a ze zbabělosti se zúčastnil, neznám.

Pitomá tradice Prvního máje z michaldavidovských Poupat totality vykvetla do oplzlého hnědorudého květu, jehož rozpuk každoročně mobilizuje policejní oddíly a způsobuje starosti správě postižených měst. Někde – jako v Brně – se ke kraválu přidává ještě třetí skupina, prý občanská, ve skutečnosti však neméně rvaček, a ovšem i zpravodajských záběrů v plném detailu, chtivá. Máj, ach, ten destrukce čas!

Naštěstí je s 1. květnem spojena také jedna událost zcela pozitivní, nás všechny Rakušany nebo snad rakušany-uherčany povznášející: Na prvního máje 1865 byla oficiálně otevřena vídeňská Ringstraße, zatím, pravda, bez svých reprezentačních budov; letos tedy Wien oslavila její 150. výročí. Pásku přirozeně stříhal císař pán František Josef I., jistě u toho byla nějaká vojenská paráda, taky spousta policajtů, tentokrát ovšem spíše ve slavnostních uniformách. Hezká lidová slavnost. Není známo, že by se při ní někdo popral, ač piva proteklo jistě sehr viel. Vlastně nejen „sehr viel“, ale taky „spousta“, „mnóstwo“, „veľa“, „mnogo“, „sok“ a dokonce i „molto“. Okružní třídu jsme si totiž všichni nejen zaplatili, ale rovněž doslova postavili. Před tím bylo ovšem nutno zbourat městské hradby. Taky pěkná fuška.

Celý postup byl, patřičně mocnářsky opatrně, nejprve vyzkoušen v menším měřítku. Císařským rozhodnutím z 25. prosince 1852 město Brno přestalo být vojensky uzavřeným městem. Místní radnice si oddechla, však pod silným tlakem podnikatelských kruhů i všech obyvatel o tuto změnu usilovala delší čas. Pouze hrad Špilberk zůstal zachován coby pevnost, spíš prostě kasárna. Bourání historického opevnění bylo započato prakticky okamžitě, údajně ještě do Nového roku se podařilo demolovat vnitřní část Brněnské brány a několik sousedních budov. Hmm, to jsme tu tenkrát měli stavební úřady! Kopie listin se ještě opisovaly ručně a snad husím brkem, ale povolení leželo na stole bezmála okamžitě.

Spěch byl na místě. Hned v lednu 1853, jakmile úředníkům v hlavním městě po Vánocích řádně vytrávilo, nařídilo ministerstvo vnitra, aby část fortifikačních pozemků zůstala ze zdravotních a veřejných důvodů nezastavěna. Takže opevnění zbourat – a čekejte na další pokyny. Mnohé zájemce o stavební podnikání či spekulaci toto opatření jistě nemile překvapilo, též městskou radu. Jenže jak si snad ze školy vzpomínáte, měli jsme zrovínka éru největšího absolutistického útlaku, a proti rozhodnutí Innenministeria (ministra Bacha!) se nikdo neodvážil protestovat. Pro město šlo paradoxně o moment spíše šťastný. Získal se čas všechno důkladně promyslet a připravit, během 60. let bude pak moci být zastavování pásma bývalých hradeb a kolišť již podřízeno racionálnímu regulačnímu plánu. Vznikne vyvážené řešení, kombinující důležité reprezentační budovy s parkovou zelení, včetně přiměřeného prostoru k rozvoji veřejné dopravy kolem a uvnitř historického centra.