Jan Opravil: Zmýlit se může každý

Aspoň to není po moři zas tak daleko od sebe, ale ostuda tu je, ba intelektuální selhání, anobrž „selhání intelektuála tváří v tvář…“ čemu? No asi Spiritui Wikipaedia Sancto, ani gůgla všemohoucího jsem se onyno nezeptal, hned bych správnou vědomost pochytil. Ještě, že má člověk přátele a ti mají zase své přátele, a oni napsali, pokritizovali.

Zbytečná chybka vede ovšem k jistému duševnímu zápasu, ve věku onlajnovém pochopitelnému: Jak se s omylem vypořádat? Zavolat editorce? Poslat hned novou verzi? Spáchat sebevraždu? Po chvíli zevrubného zkoumání inkriminované pasáže zdá se zjevným, že by stačilo formulaci toliko lehounce zjemnit, vsunout nenápadňoučké „prý“. Takže král či snad ještě kralevic Karel IV. (a nikoli správný kníže, v jiných wikimutacích však, ó hrůzo, titulovaný jakožto princ Karel III.) přestal by nám býti neoprávněně a nesprávně „zakladatelem“, ale náhle měli bychom tu „prý zakladatele“. Es sagt man, jedna paní povídala. They say…

Ach jo, tohle se stává. Říká se tomu falešná vzpomínka. Člověk je prostě nabeton, natuta, absolutně přesvědčený, kterak informaci kdesi četl, slyšel, nebo mu byla vtlučena do hlavy ve školních lavicích. Poruší tedy zásady a namísto ověření – tak jednoduchého! – hned píše, finalizuje, odesílá. Tož teď tu máš, Fauste, tohleto „prý“. Pokušení, mámení svůdné, i s tím rohatým ypsilonem na konci. – A aj, čerta zaplašil, nakonec nechal jsem přece jen původní znění. Považoval bych to zkrátka za podfuk, jsem tak vychovaný. Však zmýlit se může každý, píšou o tom aji v Bibli, v tomto případě kralické, jejímž překladatelům děkuji za poskytnutí sady pěkných archaismů.

Avšak zpátky ke žhavému tepu naší doby. Noviny a servery píší, že Kim-cosi-kterýsi zas nám nějak ztloustnul, spíš nezdravě se nafouknul. Což PRÝ může znamenat, že tento diktátor národa potácejícího se na samé hraně smrti hladem zkazil si zdraví přežíráním. Nestíhám registrovat, který kralevic je právě u moci, ovšem tenhle Kim-kdoví-kolikátý mohl by v případě projevené slabosti, neřkuli nemocniční narkózy, PRÝ být i nahrazen někým jiným. Nepotřebujeme mnoho fantazie, abychom pochopili, že ten nový a čerstvý bude se jmenovat Kim, nejspíš Kim-následující-ale-stále-stejný. Jeho děda, praděd nebo snad prapradědek, no prostě zakladatel dynastie Kim-Ir-Sen, bál se údajně lékařů tak, že když mu na krku vyrostla podivná boule, nechal si ji tam. Fotografové jej pak celá léta museli fotit výhradně ze „správné“ strany. A kdo snad prstík na spoušti v pravou chvíli neudržel a zmýlil se v úhlu záběru, býval obratem odeslán k chirurgickému ošetření krku, totiž ke katovi, zkrátka na popravu. – Bylo by to veselé, kdyby to nebylo tak strašné a kruté…

Mezi zprávami o medicínské perspektivě jednoho z nejryzejších soudruhů-komunistů světa čtu pořád řeči o jakémsi Peroutkovi. Jestli to nebude ten, jehož jméno na mě kouká támhle z knihovny, září jasem svých zlatých písmen u titulu BUDOVÁNÍ STÁTU na hřbetech důstojných svazků v koženkové vazbě; dobře, že jen koženkové, neb budování státu (bahamského) ve verzi Kožené patří přece jen do jiné doby, společnosti, světa, obyčejů i mravních měřítek. Tenhle Peroutka prý kdysi cosi blbého napsal, čímž nastalo „selhání intelektuála tváří v tvář…“ No jo, no jo, zmýlit se přece může každý. Jiní zas argumentují, že pan Peroutka nic nekorektního nepublikoval, dotyčný text neexistuje a nikdy tu nebyl, ani být nemohl, a že celý problém je vlastně umělý, vymyšlený. Jářku, falešná vzpomínka, to se občas stane každému.

Kdopak byl tenhle Ferdinand Peroutka? Jestlipak to není, pane obrlajtnant, ten samej, co jezdíval za Karlem Čapkem, spisovatelem z Prahy, na tu jeho Strž. Tenhleten Čapek, to vám byl velkej antifašista, tak velkej, že ho po okupaci přišlo zatknout Gestapo, i když byl už čtvrt roku docela mrtvej. On to taky býval hodnej člověk, vlastní žena se mu smála, když na zahradě polámanou trávu nevysekal, ale snažil se ji narovnat a podepřít. Jak povídám, byli to velcí kamarádi a moc si rozuměli, ten Peroutka má dnes na té Strži svou expozici, skoro jedno celý patro, je to tam teď Čapkovo muzeum. – Poslyšte, Švejku, dejte s tím už pokoj!
Zase tu někdo něco dělá blbě, ale není to Peroutka, spíš my. Není celá tahle debata o existenci či nebytí nějakého textíku úplně mimo? Tak zaprvé, takový profesionální novinář, spisovatel a rozhlasový pracovník napsal za svůj život nepochybně milióny řádků, stamilióny znaků, možná dokonce slov. Takže by bylo opravdu podivné, kdyby mu občas někde neulítla jakási nejasná formulace, dvojznačná věta, cosi, co se zdá čemusi nasvědčovat a tak podobně. Co víc, novinář aktuální žurnalistiky přece není Zeus vševědoucí, takže nedokáže prohlédnout, analyzovat či odhadnout cokoli kdykoli naprosto přesně, správně, jasnozřivě, definitivně a bezchybně. Zmýlit se může každý. Nota bene, ocitnul-li se proti své vůli přímo uprostřed jedné z nejstrašnějších etap historie lidstva, v éře totalitarismu, kdy nejen profesionální cenzor, ale každý politický pracovník, ba kdejaký policajt, přesně ví, co smíte a musíte psát, tisknout, publikovat, říkat do rádia a tak podobně. To pak – jak se říká – někdy tančíte mezi vejci.

Jenže i chytrý člověk občas myslí, říká a (je-li publikujícím profesionálem) také písemně zhmotňuje a tím nesmazatelně do veřejné paměti ukládá různé své omyly, úkroky stranou, záznamy osudového mravního váhání.

Nechali jsme si v téhle debatě zase vnutit zcela falešnou perspektivu. Znovu, už zas, „čertovský“ pohled na svět a na lidi. Studujeme zcela zbytečně štosy Peroutkových písemností, ale mělo by nám stačit, že tento novinář byl široce respektován v rámci báječné a velice vyspělé veřejné scény První Československé republiky. Byl to přítel Karla Čapka a desítek dalších velmi kvalitních lidí a tvořivých profesionálů nejvyšší úrovně pracovní i morální. Vytvořil literární pomník středoevropské demokracii v „Budování státu“. Psal obrovské množství špičkových a významných příspěvků do Času, Přítomnosti či Lidových novin. Dobu nacionálně socialistické totality strávil většinou v koncentračním táboře, epochu vlády internacionalistické levice pak v exilu, kde ovšem nezaložil ruce do klína. Zakládal a vedl české oddělení rádia Svobodná Evropa a byl členem Rady svobodného Československa.

Takže? I kdyby takový člověk snad někdy v životě publikoval jakýsi nesmysl, bylo by na místě možná si takového textu všimnout, krátce jej zhodnotit jakožto marginalitu a dál ho nechat toliko odborníkům anebo nenapravitelným knihomolům; kolik jich, prosím vás, dneska ještě je? Celé to naše „celonárodní čtení Peroutky“ tak vlastně není dobré k ničemu jinému, než k tomu, že konečně opět někdo studuje jeho dílo a kouká jako vorel na ta měřítka! Ehmm, no, jenomže ono tohleto ani teď nebude zas až tak moc čtení „celonárodní“. Spíš zase jenom těch pár fachmanů anebo pošuků… Však se tu, Jene Amosi, už ani ta Kralická moc nečte…

Ovšem ty jsi taky napsal pěkné kraviny. Švédská nájezdní vojska jsi chválil a povzbuzoval, zatímco české a moravské vesnice hořely, úroda byla zničena, dobytek ukraden, muži vyvražděni, ženy znásilňovány tak masově, až tu dodnes máme spoustu blonďáků, zkrátka ukrutnosti soldatesky volaly do nebes. A ty jsi seděl ve Stockholmu a intelektuálně jsi selhával tváří v tvář tomu všemu. Ven s tebou z regálů, do stoupy s tvými díly, Budování státu již se drtí a šrotuje, vyhoďme tě z knihoven i osnov!

Nebo tenhle Havel, ptáček, však jsme ho vždycky podezírali! Ten jeho dopis Husákovi, prý: „Vážený pane doktore,“ ohó, jaká podlézavost! A to jeho slavné zaváhání během prvního věznění, kdy v izolaci přestal věřit, že ostatní zůstanou pevní a opoziční věc se někdy podaří? Jasné selhání intelektuála tváří v tvář, však my víme, že ptáček dokonce pro časopis Tvář pracoval a po jistou dobu vedl jeho redakční radu. Tím se ten zrádce sám odhalil, tvářista jeden. Zakázat, na hromady, spálit všechno co napsal. A pro tu bustu do amerického Kongresu pošleme Ovčáčka.

Hešu, hešu, celá ta meziválečná levicová umělecká generace měla by se prozkoumat. Jenže tady ovčák nebude nic platný, ten do soudruhů nepůjde, vlka bylo by třeba. Jakpak tehdy, ve vztahu k děsivým a krvavým stalinským procesům v Sovětském svazu 30. let, reagovali místní socialisté, součást elity československé kultury své (a nejen tehdejší) doby? Souhlasili! Clementis, Dostal, Hoffmeister, Hora, Jeremiáš, Jilemnický, Kopta, Majerová, Malířová, Nezval, S. K. Neumann, Olbracht, Pujmanová, Václavek, ovšem Nejedlý a zástupy dalších. Ještě jsou po nich ledaskde pojmenovány ulice. A co ti ostatní, vyjadřující „výhrady“, ale přesto neopomíjející důrazně se hlásit k Sovětskému svazu a jeho politice? Někteří z nich – hned jakmile to jen bylo možné, protože „vožď“ nikdy nezapomínal – zaplatí svou opovážlivost životem nebo dlouholetou diskriminací a nepřízní: Kalandra, Teige, Seifert, Bidlo, J. L. Fischer, Halas, Ježek, Černý, Mathesius, E. F. Burian, Honzl, Kroha, Jesenská a desítky či stovky jiných. – Tak co? Všichni přece „tváří v tvář Stalinovi“ více nebo méně selhali. Pryč s nimi a s jejich dílem, ať se papírenské drtiče roztočí, začárejte uliční tabulky na domech!

Aby to nebylo druhé straně líto, dejte sem toho Demla, antisemitu jako Brno, v jednom z ročníků svých Šlépějí se nám pěkně vybarvil, hitlerovec. A vezměte je hned z kraje, přece bez Demla nebylo by ani Hrabala, Vaculíka ovlivnil ve stylu, jazyce i té své „deníkovosti“; a taky celý untrkrunt. Jakpak to bylo s tím Jirousem, však vzal si za ženu Julianu Stritzkovou, z rodu Florianů, což bývala všecko jedna demlovská banda, i s tím Reynkem cizáckým a tou jeho Susan Renaud. Nezapomeňte, pane obrlajtnant, taky na Zajíčka, co zrýmoval pij na pyj, Magorova kámoše, aji všecky ostatní berte. Už jenom ty jejich přezdívky! Bondy si všecko napsal sám, i podepsal spolupráci. Selhání intelektuála, ha, ha. Ti chartisti, však víme, v žoldu Wall Streetu. Za prachy se nechali zavírat a mlátit! Pěkné hnízdečko zmijí… Co mi budete povídat, u nás na Prognosťáku jsme to z kanceláře na schůzích při kafi dobře všechno sledovali, pozorovali a probírali. Nás neoklamete.

Jenže, bojím se to říci, dokonce i On, Nejvyšší, Neomylný, Vždyzesprávnéhoúhlufocený. Pšššt! Ale ne, to snad… Ano, také, tváří-v-tvář, kdysi, osudově, tragicky, intelektuálně, selhal, jen čtěte: „S přestavbou (rozumějte gorbačovovskou „perestrojkou“, mající za cíl zachránit krachující sovětské impérium)… hledání souvislostí mezi prognostikou a přestavbou… zvýšení renomé… Dialog o přestavbě je dialogem o budoucnosti (sic!)… s probíhající přestavbou…“ – Nuže, autor citovaného textu zde evidentně intelektuálně selhává v tom smyslu, že vidí budoucnost společnosti výhradně ve spojení s perestrojkou, akcí organizovanou centrálně shora z moskevského komunistického ústředí! Gorbačov je přece také gentleman…

A dál: „díky moudrému a neomylnému vedení. Začíná střízlivý rozbor budoucích příležitostí… a stává se znovu provokující vizí.“ – Bajó, tak určitě. Načež je zřetelně – v souladu s tehdejší oficiální politikou KSČ – podpořena likvidace historické paměti: „Jsme dnes svědky kritiky úmyslného zapomínání a přepisování našich dějin.“ A pisatel neopomene ani společenské vědy a jejich největší klasiky, zakladatele učení marxismu-leninismu, nejvědečtější metody řízení společnosti. Prý jen kdybychom lépe naslouchali Leninovi a Marxovi: „… plánu Goelro, zpracovaného ještě za Leninova života… dlouhodobý a komplexní, celospolečenský plán… Jak kdysi poznamenal Marx, ke klacku sahá ten, komu došly ideje.“

A ke všemu, nikoli překvapivě: „objektivní vývojové zákonitosti… budoucnost… jako souhra… subjektivního působení… odezva na určitou politiku… budoucí podnik se bude podobat spíše JZD Slušovice… můžeme přitom v případě reálných… úspěchů dojatě děkovat moudrému vedení… krásné příklady. Nelze zapomenout na vysokého funkcionáře jednoho ministerstva… okruhy od spotřebitele k výrobci, od veřejnosti k institucím, od sdělovacích prostředků k moci, od nezávislých soudů ke společenské exekutivě… Podstata přestavby je… právě… radikální ekonomickou reformou, politickou demokratizací, veřejnou informovaností. S postupem přestavby mizí prostor pro iracionální rozhodování… o možných budoucnostech.“

Máte pravdu. Už dost téhle „intelektuální hry“ s textem a jeho jakoby nezkresleným, ale jednoznačně cíleným proškrtáním, kusým citováním, převedením do úplně jiných souvislostí a vyznění. „Jakože“ konformně se přece za totáče muselo psát, když chtěl být člověk kritický. Za Němců i za Rusů. Články od Peroutky i od Zemana. – Tak co s tím budeme dělat, soudruhu? Nějaký konstruktivní nápad? Takhle se komunističtí a svazáčtí funkcionáři vždycky ptali, došlo-li přece jen na nějakou tu opatrnou kritiku. Jejich osvědčená finta. Kritik pochopitelně věděl, co se mu nelíbí, ale neměl velkou představu, jak by věci mohl zorganizovat lépe. A říct jim na plná ústa, že chyba je v nich, a že by měli jít do prdele, na to, milé děti, hned tak někdo koule neměl. Leda Magor nebo Čuňas. A tím naše pohádka dnes končí. Soudruhu Kim-novému-dalšímu přejeme hodně zdraví při uskutečňování společenské přestavby v náročných podmínkách.

Čtenáři rovněž žádají, aby vedle ironie a sarkasmu objevovala se zde častěji oduševnělá pozitivnost. Úplně na závěr si proto přečteme kousíček básně Pavla Zajíčka z Knihy měst (nakladatelství Inverze, 1993), jež je krásná jako noc a úžasná tak, jak zázračný a nejednoznačný bývá lidský život sám:

roztrhla se noc a každej je umělcem svýho života.
nejkrásnější bytosti potkal skrze ticho.
vzduch naplněnej vůní barbarskejch oslav.
píše knihu, ale nedostal se k prvnímu slovu.
je středa večer a roztrhla se noc jako znamení
opakování jednoho a téhož.
sedí na okraji, po pravici světla MĚSTA,
po levici úžas, ruku v ruce s úzkostí.
nenašel odpověď.
ani ji nehledá

…

„znáš to, když uvážeš psa na řetěz, a on se jednoho dne
z toho řetězu utrhne?
začne zběsile lítat kolem zdí, chcát na každej roh,
štěkat, kňučet, třást se,
až se po chvíli vrátí na místo,
kde zůstal utrženej řetěz.
tak je to s člověkem, jehož srdce visí na řetězu.“