Aspoň to není po moři zas tak daleko od sebe, ale ostuda tu je, ba intelektuální selhání, anobrž „selhání intelektuála tváří v tvář…“ čemu? No asi Spiritui Wikipaedia Sancto, ani gůgla všemohoucího jsem se onyno nezeptal, hned bych správnou vědomost pochytil. Ještě, že má člověk přátele a ti mají zase své přátele, a oni napsali, pokritizovali.

Zbytečná chybka vede ovšem k jistému duševnímu zápasu, ve věku onlajnovém pochopitelnému: Jak se s omylem vypořádat? Zavolat editorce? Poslat hned novou verzi? Spáchat sebevraždu? Po chvíli zevrubného zkoumání inkriminované pasáže zdá se zjevným, že by stačilo formulaci toliko lehounce zjemnit, vsunout nenápadňoučké „prý“. Takže král či snad ještě kralevic Karel IV. (a nikoli správný kníže, v jiných wikimutacích však, ó hrůzo, titulovaný jakožto princ Karel III.) přestal by nám býti neoprávněně a nesprávně „zakladatelem“, ale náhle měli bychom tu „prý zakladatele“. Es sagt man, jedna paní povídala. They say…

Ach jo, tohle se stává. Říká se tomu falešná vzpomínka. Člověk je prostě nabeton, natuta, absolutně přesvědčený, kterak informaci kdesi četl, slyšel, nebo mu byla vtlučena do hlavy ve školních lavicích. Poruší tedy zásady a namísto ověření – tak jednoduchého! – hned píše, finalizuje, odesílá. Tož teď tu máš, Fauste, tohleto „prý“. Pokušení, mámení svůdné, i s tím rohatým ypsilonem na konci. – A aj, čerta zaplašil, nakonec nechal jsem přece jen původní znění. Považoval bych to zkrátka za podfuk, jsem tak vychovaný. Však zmýlit se může každý, píšou o tom aji v Bibli, v tomto případě kralické, jejímž překladatelům děkuji za poskytnutí sady pěkných archaismů.

Avšak zpátky ke žhavému tepu naší doby. Noviny a servery píší, že Kim-cosi-kterýsi zas nám nějak ztloustnul, spíš nezdravě se nafouknul. Což PRÝ může znamenat, že tento diktátor národa potácejícího se na samé hraně smrti hladem zkazil si zdraví přežíráním. Nestíhám registrovat, který kralevic je právě u moci, ovšem tenhle Kim-kdoví-kolikátý mohl by v případě projevené slabosti, neřkuli nemocniční narkózy, PRÝ být i nahrazen někým jiným. Nepotřebujeme mnoho fantazie, abychom pochopili, že ten nový a čerstvý bude se jmenovat Kim, nejspíš Kim-následující-ale-stále-stejný. Jeho děda, praděd nebo snad prapradědek, no prostě zakladatel dynastie Kim-Ir-Sen, bál se údajně lékařů tak, že když mu na krku vyrostla podivná boule, nechal si ji tam. Fotografové jej pak celá léta museli fotit výhradně ze „správné“ strany. A kdo snad prstík na spoušti v pravou chvíli neudržel a zmýlil se v úhlu záběru, býval obratem odeslán k chirurgickému ošetření krku, totiž ke katovi, zkrátka na popravu. – Bylo by to veselé, kdyby to nebylo tak strašné a kruté…

Mezi zprávami o medicínské perspektivě jednoho z nejryzejších soudruhů-komunistů světa čtu pořád řeči o jakémsi Peroutkovi. Jestli to nebude ten, jehož jméno na mě kouká támhle z knihovny, září jasem svých zlatých písmen u titulu BUDOVÁNÍ STÁTU na hřbetech důstojných svazků v koženkové vazbě; dobře, že jen koženkové, neb budování státu (bahamského) ve verzi Kožené patří přece jen do jiné doby, společnosti, světa, obyčejů i mravních měřítek. Tenhle Peroutka prý kdysi cosi blbého napsal, čímž nastalo „selhání intelektuála tváří v tvář…“ No jo, no jo, zmýlit se přece může každý. Jiní zas argumentují, že pan Peroutka nic nekorektního nepublikoval, dotyčný text neexistuje a nikdy tu nebyl, ani být nemohl, a že celý problém je vlastně umělý, vymyšlený. Jářku, falešná vzpomínka, to se občas stane každému.